Při čtení tohoto webu jsem občas narazil na články, které se zabývají neduhy současného finančního systému a navrhují řešení. Zejména jde o články kolegů Votruby a Hasslbergera. Jakkoliv souhlasím s kritikou aktuálního stavu, nemohu to samé říct o navrhovaných řešeních. Tato „řešení“ jsou zděšující, hrozivá a mohou současné problémy pouze prohloubit. V tomto článku se to pokusím dokázat. Článek je bohužel trochu delší, protože pokud chci pojmout všechno podstatné, tak to jinak prostě nejde. I tak se dopouštím velkých zjednodušení, protože autoři, kteří se tímto tématem zabývají, popsali stohy mnohasetstránkových knih.

Nejprve vysvětlím, jak funguje finanční systém v jednotlivých stádiích ekonomiky (ekonomika s jedním člověkem, barterová ekonomika s více lidmi, peněžní ekonomika bez centrální banky, a nakonec současná ekonomika). Nakonec uvedu, jak to souvisí se stavem, který máme, zdůvodním, proč jsou řešení navrhovaná mými kolegy špatná, a sám navrhnu své řešení.

Robinson Crusoe

Robinson se živí tak, že je celý den ve vodě, kde holýma rukama chytá ryby a jiné mořské potvory. Když jich nachytá tolik, kolik se mu vejde do rukou, tak je odnese na souši ke svému tábořišti a následně se vrátí k vodě a pokračuje v chytání. Toto se opakuje celý den. Na konci dne má Robinson v místě tábořiště tolik potravy, že mu akorát stačí na to, aby ji za večer snědl. Následující den začíná vše nanovo.

Jednoho krásného dne dostane Robinson nápad, že je hloupost, nosit nachytanou kořist rukama, které toho moc nepoberou. Posteskne si, že kdyby měl proutěný košík, na jednu otočku by unesl více potravy. Díky tomu by nemusel absolvovat cestu mezi pobřežím a tábořištěm několikrát denně, ale pouze jednou. I když by byl v práci pořád stejně dlouho, tak by méně času věnoval přenášení potravy a více času by mu zbylo na vlastní chytání. Za stejně dlouhou dobu v práci by se tedy vrátil s větším množstvím potravy. (Nebo jinak: pokud už původně měl dostatek potravy, mohl by díky košíku tuto potravu sehnat za kratší dobu a ušetřený čas věnovat výrobě něčeho jiného nebo odpočinku.) Jednou větou: díky geniálnímu vynálezu jménem proutěný košík by Robinson pracoval efektivněji a vzrostla by jeho životní úroveň.

Problém je, že Robinson košík nemá. Jistě si ho ale může vyrobit – stačí v lese natrhat pruty, usušit je a uplést z nich košík. To ale není žádná sranda a možná to Robinsonovi zabere několik dní. Když ale bude těch několik dní trávit pletením košíku, nezbude mu čas na lov a nebude mít co jíst. Je ale možný kompromis – půlku dne strávit lovem a půlku pletením košíku. Díky tomu Robinson sice bude mít trochu hlad, nicméně hlady určitě nepojde, a ještě k tomu za pár dní uplete košík. Jakmile to nastane, bude mít lepší životní úroveň, která potrvá možná několik měsíců (do doby, než se košík opotřebuje a rozpadne). Omezit přísun stravy na několik dní a díky tomu následně na několik měsíců mít mnohem lepší životní úroveň, to se vyplatí.

A jsme u základního konceptu – odložená spotřeba. Pokud se Robinson chce mít lépe, musí se nejdřív mít hůře. Robinson nikdy nemůže zvýšit svojí životní úroveň, když všechny plody své práce okamžitě spotřebuje. Chce-li si zvýšit životní úroveň, musí část spotřeby obětovat a ušetřené zdroje (v tomto případě svůj pracovní čas) věnovat na tzv. investice, které vytvoří tzv. kapitál (v tomto případě košík). Kapitál zvýší produktivitu, díky které je nyní schopen se stejnými zdroji vytvořit více produktu. Už za den nechytí 10 ryb, nýbrž 12. Ty dvě extra ryby mu postupně vynahradí újmu způsobenou tím, že si během výroby košíku odpíral část stravy. V určitou chvíli bude újma vynahrazena (tomuto říkáme, že investice se nám vrátila), a od této chvíle dál už bude investice v čistém zisku.

A Robinson nemusí skončit jen u toho. Část té nově nabyté životní úrovně si může užít, a druhou část může znovu investovat a stejným principem vytvářet další kapitál – třeba kopí, nůž, rybářské sítě atd. Pokud by se kdykoliv rozhodnul přestat investovat a začal spotřebovávat vše, co vyrobí, jeho růst životní úrovně by se zastavil. A nejen to, časem by i blahobyt poklesnul – protože ta nářadí se opotřebovávají a časem se stanou nepoužitelnými. Pokud tedy nechce Robinson o svůj blahobyt přijít, musí se vzdát alespoň malé části z té vysoké životní úrovně, aby včas stihnul uvolnit zdroje na výrobu nového košíku ve chvíli, kdy vidí, že ten starý už moc dlouho sloužit nebude. Tomuto se říká obnova kapitálu.

Nyní malá odbočka. Co by se stalo, kdyby Robinson vyrobil košík, který je děravý. V takovém případě by jeho práce nebyla o moc efektivnější. Sice by unesl více potravy, ale ne tolik jako v předchozím případě, protože by mu část vypadala ven. Pořád by tedy musel obětovat svoji spotřebu, aby byl košík schopen vyrobit, ale odměna v podobě vyšší budoucí životní úrovně by byla malá. Tak malá, že si Robinson začne říkat, jestli mu to za to stojí. Jestli je ochoten místo několika dní čekat třeba několik měsíců, než se investice splatí a začne být zisková, a jestli ten zisk bude dostatečný v porovnání s tou újmou. Tomuto se říká tzv. časová preference a jedná se o subjektivní pocit, kdy mi ten podnik za to ještě stojí a kdy už ne. Každý má jinou časovou preferenci – Robinson na jednom ostrově může být od přírody spořivý a bude ochoten to podstoupit i za malý zisk (nízká časová preference), jiný Robinson na jiném ostrově zase radši užívá života v přítomnosti a nemyslí na budoucnost (vysoká časová preference).

Také je důležité, jestli je vůbec investice zisková. Jestli ten košík za svojí životnost opravdu dokáže zvýšit denní produkci jídla alespoň o tolik, o kolik méně jídla Robinson sehnal, když ten košík vyráběl. Když třeba během výroby košíku si bude muset odpustit 100 ryb, když košík zvýší jeho denní produkci o jednu rybu, a když životnost košíku bude 90 dní, tak to znamená, že na výrobu košíku si bude muset odpustit 100 ryb, a existence toho košíku mu přinese pouze 90 ryb.

Vidíme tedy, že investice jsou dobré, ale musí být splněny určité podmínky. Jednak musí být zisková (její přínosy musí převýšit náklady na její vytvoření/obnovu). A jednak její ziskovost musí být vyšší než časová preference toho, kdo jí financuje – tedy její čistý zisk a doba návratnosti musí být dostatečné, aby to dotyčnému za to stálo.

Jednoduchá barterová ekonomika

Nyní se posuneme dál – ekonomika bude obsahovat více lidí. Stále ale nepřipustíme existenci peněz. Funguje tedy tzv. barter, neboli lidé směňují zboží za zboží, třeba dvě kozy za jednu krávu apod.

Princip investic bude stále stejný. Rozdíl bude pouze v tom, že bude docházet k dělbě práce. Robinson, jsa expertem na chytání ryb, nepůjde najednou vyrábět košíky. Celý den bude stále chytat ryby – a odložená spotřeba bude spočívat v tom, že ty ryby všechny nesní, ale část z nich na trhu dá někomu, kdo umí plést košíky (třeba Pátkovi), a ten mu za to na oplátku uplete košík. Stále ale platí, že je to Robinson, který musí odložit svojí spotřebu ryb, stejně tak platí všechny ostatní závěry z předchozí kapitoly.

Je zde ale ještě jeden podstatný rozdíl, a to je úvěr. Co by se stalo, kdyby Robinson sice měl toho podnikatelského ducha, který mu vnuknul nápad, použít při lovu košík, ale nebyl by dostatečně spořivý na to, aby podstoupil to odložení spotřeby? A zároveň by zde byl ještě někdo jiný (jméno Pátek už je obsazené, použijeme tedy třeba jméno Sobota :)) by naopak byl schopen odloženou spotřebu podstoupit, ale zase nemá ten nápad, do čeho investovat? Pokud by Robinson a Sobota žili na oddělených ostrovech, žádná investice by se nerealizovala. Pokud ale k sobě mají přístup a může mezi nimi fungovat tržní směna, investice se realizovat bude.

Robinson to vyřeší tím, že se se Sobotou domluví, že mu Sobota bude každý den ze svého dávat několik ryb. Tomuto se říká půjčka, Robinson je dlužník a Sobota je věřitel. Tyto ryby Robinson použije na svojí obživu (pokud si košík vyrábí sám a nemá tak čas chytat ryby), nebo jimi zaplatí Pátkovi (pokud si košík nechává vyrábět u Pátka a sám se živí z celodenního lovu, jako dřív). V každém případě, Robinson bude do práce chodit stále stejnou dobu a bude konzumovat stále stejné množství ryb, jeho spotřeba tedy bude stejná a žádné odložení se nekoná. Odložení spotřeby za něj udělá Sobota, který mu část svých ryb, které by jinak zkonzumoval, pošle.

Za pár dní bude Robinsonův košík hotov. Díky němu bude Robinson denně produkovat více ryb, z čehož postupně splatí dlužné ryby Sobotovi, který si tak vynahradí výpadek blahobytu, který si způsobil (dřív je Robinson splácel jakoby sám sobě). Aby celý tento podnik Sobota vůbec podstoupil, musel mu za to Robinson nabídnout nějakou odměnu, které se říká úrok. Robinson tedy ze svých ryb, které má navíc, bude splácet o pár dní déle, než by tomu bývalo jinak. Stále ale platí, že od této chvíle až do konce životnosti košíku je jeho investice zisková. Sobota je taky spokojený, protože i on díky odložené spotřebě mohl později zkonzumovat více ryb. A tedy stále platí závěry z první kapitoly, rozdíl je pouze v tom, že investici nedělal jen Robinson, ale Robinson ve spolupráci se Sobotou, z nichž každý tam vložil to, čím disponuje (Robinson nápad, Sobota spořivost), a oba se následně podělili o výsledek svého snažení.

Odbočka: jak velký bude úrok? Úrok, jak je vidno, je cena za odloženou spotřebu. Jeho výše je určovaná tržně na základě nabídky a poptávky, jako je tomu u čehokoliv jiného. Na jedné straně máme nabídku úspor (zástupy Sobotů, kteří nemají nápad, ale mají úspory/odloženou spotřebu), na druhé straně poptávku (zástupy Robinsonů, kteří mají (ziskový) nápad, ale nemají úspory/odloženou spotřebu). Pokud bude první skupina převažovat, bude příliš mnoho úspor a málo způsobů jak je použít. Úroky tedy budou klesat, což jednak zajistí, že se zástupy Sobotů ztenčí (zůstanou ti, jejichž časová preference je i přes pokles úroku stále menší než ten úrok), naopak zástupy Robinsonů se rozšíří (přibudou ti, jejichž nápady nebyly tak profitabilní, aby byly schopny pokrývat původní vysoké úroky, ale díky poklesu úroků již toho schopny budou). Pokud bude druhá skupina převažovat, bude to naopak – úroky vzrostou, Robinsonů ubude (odejdou ti s těmi relativně horšími a méně ziskovými nápady – ti lepší si budou moci dovolit platit i zvýšené úroky), Sobotů přibude (vysoké úroky přilákají i věřitele s vyššími časovými preferencemi). Volná tržní směna a volný pohyb úrokových sazeb tedy zajistí, aby úspor bylo přesně tolik, kolik je investic, a pokud se nedostane na všechny investice, tak aby se vždy dostalo na ty nejlepší z nich.

Ekonomika s konstantním množstvím peněz (např. zlato)

Zde bude fungovat to, co v minulé kapitole. Jenom se nebude směňovat zboží za zboží a úroky se nebudou platit v rybách, ale pro všechno bude zástupný prostředek směny. Ve fungování ale nebude žádný rozdíl. Někteří lidé si myslí, že existuje tzv. úrokový paradox, toto není pravda a bude o tom řeč dále.

Dnešní ekonomika s centrální bankou a nekrytými penězi

Dnešní ekonomika bohužel funguje tak, že peníze jsou papírové a nejsou kryté zlatem ani žádnou jinou reálnou komoditou. Peníze jsou prostě papír, který je možné vyrobit za pár haléřů, ale jehož směnná hodnota je mnohonásobně větší. Díky tomu, na rozdíl od zlata, je možné peníze tisknout a tím zvětšovat jejich množství v ekonomice. Pojem „tisk peněz“ je pouze ilustrativní, v dnešní době se již peníze tisknou jen ve velmi malém množství. Pro zvyšování peněžní zásoby se místo skutečného tisku peněz používá tzv. úvěrová expanze (popis je nad rámec už tak dlouhého článku, proto na konci článku odkazuji na zdroje, které se tím zabývají). Princip je ale úplně stejný jako u skutečného tisku bankovek, jen je to trochu složitější na pochopení (jsem přesvědčen, že záměrně).

Problém s tiskem peněz je ten, že způsobuje růst cen. Pokud vytisknete 100 miliard Kč a rozdělíte je rovnoměrně mezi lidi, za určitý čas vzrostou ceny. Důvod je ten, že ekonomika je schopna vyrábět pořád stejné množství produkce (nabídka je stejná), ale lidé chtějí v krámech kupovat mnohem víc zboží, protože mají více peněz (poptávka vzrostla). Výsledek tedy nemůže být nic jiného než růst cen, který obnoví rovnováhu a lidé si tak koupí stále stejně zboží jako dřív. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom si všichni mohli natisknout miliardy korun a pak se jen válet doma a nic nedělat.

Když vytisknete peníze a místo rovnoměrného rozdělení mezi lidi je dáte jen určitým lidem, tak samozřejmě tito lidé zbohatnou a všichni ostatní zchudnou. Vybraní lidé zbohatnou, protože si za vytištěné peníze koupí zboží, které by si jinak nemohli dovolit. Jak ale tyto peníze postupně utrácejí a ony se postupně rozprostírají do celé ekonomiky, tak dojde k růstu cen (ze stejného důvodu jako v minulém odstavci). Všichni, kdo dosud drželi peníze v hotovosti, zchudnou – za svojí stokorunu už si nekoupí 100 rohlíků, ale třeba jen 90. Když tedy vytisknete peníze a dáte je jen určitým lidem, tak opět nezvýšíte bohatství, pouze bohatství přesunete od všech ostatních k těm, kteří se k novým penězům dostali jako první.

Toto by bylo velmi nepopulární mezi lidmi, a z toho důvodu centrální banka nově vytištěné peníze nedává jen tak zdarma (i když, kdoví?), ale pouze je půjčuje. Konkrétně je půjčuje běžným komerčním a investičním bankám, a tyto je dále půjčují lidem a firmám. A zde je kámen úrazu. Banky mají více peněz a tedy více prostředků, ze kterých mohou rozdávat úvěry. Těch úvěrů je tolik, že se ani všechny nedokážou využít, klesají tedy úrokové sazby. Běžní vkladatelé zmenšují své úspory, protože se jim spoření nevyplatí, naopak dlužníků přibývá. Aniž by se tedy v ekonomice cokoliv fyzicky změnilo (tj. aniž by ekonomika byla schopna větší produkce a aniž by se snížily časové preference lidí), začne se více zadlužovat, více investovat, a více spotřebovávat (protože úvěry nemáme jen na investice, ale i na spotřebu). Ekonomika si žije nad poměry a ještě k tomu kvalita podniknutých investic znatelně klesla (jak jsme uvedli výše, ty nejlepší investice se podniknou vždy, protože si mohou dovolit platit vysoký úrok – když úrok klesne, tak jsou to ty relativně horší a nerentabilní investice, které přibudou). S určitým zpožděním začnou růst ceny, centrální banka v rámci své měnové politiky začne tisk peněz tlumit, aby zabránila hyperinflaci, úrokové sazby opět vzrostou, řada původně podniknutých investic se tak stane nerentabilními, dostanou se do platební neschopnosti a zkrachují. A zkrachují všechny naráz, protože jakmile centrální banka zastaví kohoutky s penězi, úrokové sazby samozřejmě vzrostou všem najednou.

Zde tedy vidíme příčinu hospodářského cyklu – bublin a jejich prasknutí. Cyklus způsobuje státní instituce jménem centrální banka, která do ekonomiky napumpuje fiktivní peníze a sníží úrokové sazby pod jejich tržní úroveň. Ekonomika si pak myslí, že má více zdrojů, než ve skutečnosti má, a že časové preference lidí jsou nižší, než ve skutečnosti jsou. Nějakou dobu žije v této iluzi a pod jejím vlivem udělá špatná podnikatelská rozhodnutí, a když z té iluze vystřízliví, musí napravovat škody. Tomu napravení se pak říká ekonomická krize. Když to přeženu, je to stejné, jako kdyby Sobota řekl Robinsonovi, že mu ty ryby půjčí na 1% úrok, a pak, když by měl Robinson půlku košíku hotovou, by si vzpomněl, že úrok nebude 1%, ale 20%.

Je tedy vidět, že jakékoliv vládní snahy o zmírnění krize jsou pouze zaděláváním na krizi další. Ekonomika má v sobě mnoho špatných rozhodnutí, a kdyby byla nechána na pokoji, tak by je nahradila rozhodnutími lepšími, které lépe reflektují spotřebitelské preference a dostupnost omezených zdrojů. Fiskální i monetární stimuly tomu zabraňují, a proto se recese budou ozývat čím dál častěji a hlasitěji. Pacienta nelze vyléčit tak, že ho budete neustále opíjet, aby necítil bolest. Stačí se podívat do historie – vládní zásahy jsou čím dál větší a častější, a přesto se krize neustále prohlubují.

Také nacházíme odpověď na otázku, proč se bankéři tak rizikově chovají a proč mají tak tučné zisky. Bankovní business není odlišný od jiných a není důvod, proč by bankéři měli být hloupější než jiní podnikatelé, manažeři, živnostníci. A skutečně nejsou. Fiktivní peníze, které jim centrální banka půjčuje za směšný úrok, přímo vybízejí k přeúvěrování. Stejně tak státní garance vkladů nebo nepsané pravidlo, že když je banka příliš velká, stát jí nenechá padnout a dá jí finanční injekci. Vše motivuje banku k rizikovému chování. Banka de facto hraje ruletu, ve které může vyhrát, ale nemůže prohrát. Kdybyste mohli jít do kasina a kasino by vám dalo tu výhodu, že když vyhrajete, výhra i vklad jsou vaše, a když prohrajete, tak vám kasino váš vklad vrátí, chovali byste se rizikově nebo ne? Já tedy ano – vsadil bych vše, co mám a ještě bych se zadlužil, protože čím více vsadím, tím více vydělám, a když náhodou prohraji, tak o nic nepřijdu. Není tedy chyba v bankovnictví jako takovém. Je chyba v tom, že stát dává bankovnictví výhody, které by na skutečně volném trhu nikdy nemělo. Není to žádná iracionalita bankéřů (nebo jejich akcionářů, kteří jim dávají „hloupé“ vysoké bonusy) – naopak, je to naprosto racionální a pochopitelné chování. Zabránit opakování krizí se tedy nedá větší regulací nebo zakázáním bonusů (tyto praktiky selhávají už desítky let a selhávat vždy budou). Dá se to jen tak, že odstřihneme bankéře od všech výhod, které jim stát a centrální banka poskytují. Že zrušíme státní monopol na peníze a umožníme lidem, aby si sami každý vybrali, čím budou platit. Centrální banka ztratí kontrolu nad peněžní zásobou a nebude tak moci žádné peníze tisknout a dávat je bankám, ani je zachraňovat. Zrušíme garance za vklady do bank, abychom přinutili lidi požadovat po bankách, aby nepoužívaly k úvěrům peníze z běžných účtů, ale jen z termínovaných, atd.

Toto vše by nás zbavilo hospodářského cyklu, zvýšilo by to úrokové sazby, odstranilo by to inflaci (což by např. umožnilo mnohem lepší možnosti spoření na důchod). Stát by neměl možnost se tak snadno zadlužovat, protože v dnešní době velkou část státních dluhopisů kupuje právě centrální banka z vytištěných peněz. Ústava říká, že centrální bankovnictví by mělo být od vlády oddělené, realita je ale jiná. Bohužel, v nadcházejících volbách nekandiduje žádná strana, která by zastávala zrušení státního monopolu na peníze a dalších garancí pro bankovní sektor. Nicméně jsou strany, které se tomuto blíží více a které se tomu blíží méně.

Paradox úroků

Často se říká, že existuje paradox úroků. Tedy že když by bylo výše zmíněné svobodné bankovnictví s penězi krytými zlatem, nebylo by odkud brát úroky. Že když si část ekonomiky půjčí od té druhé třeba 10 kg zlata má vrátit 10,1 kg, přičemž sama žádné zlato původně neměla, tak odkud se vezme těch 0,1 kg zlata? Na první pohled logická otázka a pro řadu lidí dostatečná na to, aby odsoudili úrok jako nemorální. Ve skutečnosti v tom ale žádný problém není. Uveďme si příklad, který jsem prezentoval v diskusi pod jiným článkem a který jsem původně vzal z fóra na www.mises.org.

Dlužníci + Věřitelé + Ostatní = “Společnost”

1) $0 + $500 + $500 = $1000
Rozdělíme společnost na jednotlivé skupiny

2) $500 + $0 + $500 = $1000
Věřitelé dali dlužníkům $500 úvěr.

3) $0 + $0 + $1000 = $1000
Dlužníci (firmy) za $500 nakoupily od Ostatních zboží a služby, tedy vstupy do produkce.

4) $530 + $0 + $470 = $1000
Dlužníci (firmy) ze vstupů vyrobily výstup a prodaly ho Ostatním za $530.

5) $20 + $510 + $470 = $1000
Dlužníci splatili věřitelům $500 úvěr a $10 úrok.

6) Na konci cyklu vidíme, že nemusely být do systému přidány nové peníze na zaplacení úroků. Když začne nový cyklus, čísla se opět vynulují, protože někteří předchozí dlužníci se mohli stát věřiteli a naopak. Zároveň není pravda, jak si mnozí myslí, že úrok způsobuje růst cen. Po proběhnutí celého cyklu nyní ekonomika vyrábí více zboží než dříve, zatímco počet peněz je pořád stejný, a ceny původního produktu tedy zákonitě musely klesnout. Nakonec je tedy bohatší i ten, který se této hry ani neúčastnil.

V příkladu jsou pro zjednodušení vynechány banky. Ty ale na výsledku nic nemění, protože fungují pouze jako zprostředkovatel, tak jako autobazar auta nevyrábí, ale pouze zprostředkovává nákup a prodej. Ano, banka může půjčovat i vlastní jmění – pak se stává věřitelem, jako kdokoliv jiný.

Někdo může namítnout, že věřitelé mají možnost „luxovat“ peníze ze systému. Kdyby nějaký věřitel neustále půjčoval peníze, hrabal na nich úrok, a výsledné zisky znovu a znovu půjčoval, tak by skutečně teoreticky mohl časem kontrolovat všechny peníze. Jenže v reálném světě se nic takového nemůže stát. Důvod je ten, že aby mohlo docházet k takové akumulaci bohatství, věřitel by musel peníze znovu a znovu půjčovat. Tyto peníze by měly ohromně velkou kupní sílu a v ekonomice by tedy byla obrovská přemíra úspor, a jak jsme viděli, počet ziskových projektů je omezený, úroková míra by klesala a věřiteli by se přestalo vyplácet své úspory reinvestovat. Časem by se to nejen nevyplácelo, ale bylo by to dokonce nemožné, protože by už nebyly žádné ziskové projekty, do kterých by se ty peníze daly strčit. Tato akumulace peněz by se tedy zastavila a věřitel by neměl jinou možnost, než peníze začít utrácet a tím je pouštět zpět k ostatním lidem. Žádné vyluxování peněz ze systému tedy není možné. A i kdyby hypoteticky bylo, tak v systému svobodných peněz by zbytku lidí v takovém případě nic nebránilo v tom, aby jako peníze začali používat něco jiného a normálně tržně směňovali bez účasti toho, kdo původní peníze zadržoval.

Kazící se peníze

Kazící se peníze a zákaz úroku povedou k ještě větším problémům, než máme dnes. Když nebude úrok, nebude způsob, jakým odlišit dobré a rentabilní investice od špatných a nerentabilních. Plán vyrobit děravý košík bude mít na trhu stejné slovo jako plán vyrobit kvalitní košík. Bude mnohem větší množství špatných investic a méně dobrých investic, životní úroveň poklesne. Nehledě na to, že je otázka, jestli vůbec nějaké investice budou – lidé nebudou mít sebemenší motivaci vůbec spořit a jakékoliv peníze vydělají, budou je chtít utratit, protože aktuální spotřeba je vždy příjemnější než ta samá spotřeba v budoucnu. Vrátíme se na úroveň Robinsona, který úplně všechno sežere a jeho životní úroveň tedy bude stagnovat nebo dokonce klesat. V podstatě i dnes máme motivaci, jak přinutit lidi, aby nedrželi moc velkou hotovost – inflaci, která z úspor každý rok ukrojí několik procent. Vede to pouze k předlužení bez omezení spotřeby, o kterém jsem již mluvil. Kazící peníze by tedy kráčely stejným směrem, jako dnešní systém, jenom mnohem dál, a problémy by tak byly mnohem horší.

Ano, ve Wörglu to zvýšilo zaměstnanost. Ta ale o ničem nevypovídá. Pouze to říká, že lidé mají co dělat. O tom, co vyprodukují a jaký je o to zájem, se nedozvíme. Kdybychom se všichni sebrali a šli kopat jámy a hned je zahrabávat, nezaměstnanost by taky klesla, sotva bychom se ale měli lépe. V Číně také staví monstrózní města, která zvyšují statistiky HDP a snižují nezaměstnanost, ve skutečnosti jsou ale pouze mrháním lidské práce, protože o ně nikdo nestojí a nikdo v nich nebydlí. A to už vůbec nemluvím o tom, že experiment ve Wörglu fungoval pouze rok a čtvrt, což je žalostně málo na nějaké ekonomické závěry. Jak jsme viděli na hypoteční bublině, může trvat roky, než se plně projeví důsledky státních zásahů.

Závěr

Svým článkem jsem tedy chtěl osvětlit fungování bankovnictví a dokázat, že problém není v bankovnictví jako takovém, ani není problém ve svobodném trhu. Problém je právě v tom, že ten svobodný trh nemáme, protože máme státní monopol na emisi peněz a hrubé státní zásahy do bankovnictví. Proto mě opravdu nadzvedávají ze židle články mých kolegů, kteří trpí bláhovou představou, že tyto státem vytvořené problémy vyřeší opět stát – ať už znárodněním bank nebo zavedením na hlavu postavených experimentů jako kazící se peníze.

Ještě bych chtěl dodat: pokud někdo chce namítnout, že americká centrální banka Fed je soukromá, a že soukromý trh tedy evidentně selhává, pak odpovídám: Ano, Fed je soukromý, nicméně jeho POSTAVENÍ je vynucené státem a nikoliv konkurencí. Jakmile má někdo státem vynucený monopol, tak je úplně jedno, jestli vlastník tohoto monopolu je soukromník nebo ne – korupční chování bude praktikovat tak jako tak.

Prevzatý článok z : http://www.zvedavec.org/

Diskuse o tom, zda demokracie ano nebo ne, si vynucuje pohled hlubší než jen pojmovou akrobacii v terénu politicky korektní politologie. Jaká demokracie, copak něco takového tady někdo od roku 1989 viděl? A pokud je demokracie to, co provádějí hlavně Američané a Angličané v Iráku a Afghánistánu, a co jim celý tak zvaný demokratický svět toleruje nebo je v tom dokonce ještě podporuje, pak je třeba výrazně poopravit významový úzus: demokracie je slovo označující zabijácký systém.

Pojďme se místo toho věnovat zločinům demokracie. Proti nim jsou totiž „zločiny“ normalizačního režimu jen něčím, čím je dětská rozjívenost v porovnání s protřelým gangem profesionálních zabijáků.

Začněme u práva na život. Není možné nijak exemplárněji dokumentovat onen postoj, který má dnešní režim k tomuto právu, než je série válek proti Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku, k nimž ovšem musíme přiřadit i jména všech palestinských obětí sionistického režimu v Izraeli, který je tak zvanými demokratickými státy vydatně podporován. Už někdo stačil alespoň zapsat jména všech lidských bytostí, která náš systém (ano, posledních 20 let za to i my neseme svůj díl odpovědnosti) povraždil během těch válečných řádění?

Ty počty mrtvých lidí, které – a zůstaňme nyní jen v poslední demokratické dvacetiletce - nechali povraždit demokratičtí politici zvolení obyvatelstvem v demokratických zemí, budou v řádech statisíců, a přičteme-li k přímo zabitým lidem i ty, kteří museli zemřít v důsledku zhroucení států a následnému chaosu, nedostatku základních životních prostředků a následnými vyprovokovanými i nevyprovokovanými násilnostmi, nebo dalšími demokratickými opatřeními, jako bylo třeba dlouhodobé ekonomické embargo proti Iráku, které mimo jiné způsobilo rapidní zvýšení dětské úmrtnosti v důsledku akutního nedostatku léků, dostaneme se k řádu miliónů.

Válka, kterou dnes tak zvaný demokratický svět vede v Iráku a Afghánistánu proti všem, kteří se odmítají podrobit okupantům, je vzhledem k ohromné technologické převaze, která je na straně Západu, něčím naprosto otřesným. Stejně tak je otřesná tupá lhostejnost veřejnosti v tak zvaných demokratických zemích. V morální rovině zločin, kterým je genocidní řádění demokratických států v Iráku a Afghánistánu, je na stejné úrovni, jako bylo řádění Hitlerova Německa během 2. světové války. Přesto obyvatelstvo „svobodných“ zemí mlčí a stalo se tak nejspolehlivějším spojencem svých politiků. I v tomto případě je svolnost obyvatelstva Západu s vražděním dosahována demagogií, která je založena na sice na rozdíl od té nacistické o něco méně veřejně a nahlas vyslovované, zato trvale v podtextu znějící rasistické představě: Copak se s Araby dá jednat jinak? Copak nás – „demokraty“, „křesťany“ – Arabové nechtějí také vyhubit?

Ta arogance k lidskému životu jakožto vůbec tomu nejcennějšímu se ale neprojevuje jen v „dalekých“ válkách. Vidíme ho každodenně přímo před našima očima v podobě lidí, který režim zbavil existenčních prostředků a kteří zbytek života stráví v živoření, toleranci ke zločinnosti, která v porovnání s normalizačním dvacetiletím řádově vzrostla, ganzích zločinců, kteří nikým a ničím nerušeni ovládli ulice měst a z nejlukrativnějších oblastí ekonomiky pravidelně vybírají desátky, z volného šíření drog, vidíme to v neposlední řadě i v sadistické „kultuře“, kterou jsou lidé bombardováni ze všech stran a non stop.

Snad jen stručně se zmiňme i o dalších právech, ale už zmíněná vražedná podstata dnešního režimu napovídá, že reputaci si už ani nemůže víc zhoršit.

Právo na bydlení, které, přirozeně, je jakousi podmnožinou či součástí předchozího práva na život, poskytuje stejně neutěšený pohled jako právo na život. Za socialismu neexistovalo, že by člověka mohli vyhodili na ulici, práva nájemníků byla v porovnání s dneškem zaručena skoro posvátně. Dokonce, rozčilují se vyznavači neomezené vlády trhu, si nájemníci žili za socialismu až provokativně zhýrale: Třeba babičky v mnohapokojových starých bytech  nádherných pražských secesních domů platily nájem pouze v řádu sta korun, ale často i méně – a nikdo je z nich nevyhnal na ulici pro nadměrečné metry! Kolika lidem však dnešní režim vzal doslova střechu nad hlavou a jaké katastrofální důsledky to mělo pro jejich osobní a rodinný život nebo zdraví? Opět lze jen volat po sepsání všech seznamů obětí postižených dnešním zločinným režimem a o právu obětí na odškodnění a potrestání viníků.

Dalším právem by mělo být právo na to, vydělat si existenční prostředky na živobytí poctivou prací. Nikoliv tedy právo na to, být bohatým kapitalistou či rentiérem, který žije z pobírání renty a života užívá ze všech sil, ale právo podstatně skromnější, právo, které v případech, kdy člověk nemá to štěstí, že jeho povolání je mu i koníčkem, žádný skvělý život nezaručuje. Ale zajišťuje mu alespoň tolik, že nemusí jít žebrat. Právo na důstojnou práci a na důstojný plat za práci ale dnešní režim skutečně nezaručuje. Bylo by záhodno spočítat, kolik času a životní energie spotřebovává lidem bez práce hledání alespoň nějakého zaměstnání, v jakém strachu žijí lidé ohrožení ztrátou zaměstnání či ti, co už je ztratili a s marností hledí i do budoucnosti.

Hned za právem na bydlení bychom ale měli připojit právo na další existenční věci, jako je právo na teplo, právo na elektřinu a právo na vodu. Bez nich se žít nedá. Ale kdeže ty časy jsou! Za „zločinného“ socialismu se lidé čvachtali ve vanách ( pozor: s teplou, ne studenou vodou!) celé hodiny,  panelákové byty vytápěli do tropických teplot, a české ženy do telefonů mohly klábosit celé hodiny ( za 1 Korunu československou). „Svobodný“ režim po roce 1989 ale s takovými „zločiny“ rázně skoncoval. Lidé počítají kilowaty a hektolitry, šetří, škudlí, žijí ve strachu. Mnozí čeští senioři žijí až v jakémsi obsedantním strachu z každé vydané koruny. Ovšem není divu: S důchodem kolem 9 tisíc korun a výdaji jen na nájemném 6 tisíc jim nic jiného nezbývá.

Lidé se stali zajatci a otroci ČEZU, plynáren, vodáren (přestože formálně jsme jejich vlastníky!) a všech podobně monopolních kontrolorů těch k životu nejpotřebnějších surovin. Šroubují ceny podle libosti, čímž si i podle libosti šroubují své nestydaté zisky. Smyčky upletené ze strachu o základní existenční potřeby, které mají u krku nasazeni občané tak zvaných demokratických států, jsou tak těsné, že spíše než o demokratické společnosti bychom měli mluvit o společnosti strachu.

Podívejme se ale na to, co si dnešní režim tak hýčká a co se nazývá právem na soukromé vlastnictví. Ono to právo na soukromé vlastnictví se ale týká spíš jen velmi specifické skupiny vlastnictví. Ne vlastnictví průměrného či spíš menšího, které by si skutečně nějakou ochranu státní autority zasluhovaly, ale především vlastnictví velkého a ohromného. Ve skutečnosti se právem na soukromé vlastnictví myslí toto: Je to právo, které zaručuje, že to velké a ohromné vlastnictví bude moci, pokud se mu to zlíbí a pokud si k tomu najde právní kličku, spolknout to vlastnictví střední či spíše menší.

Počet exekucí evidovaných v Centrální evidenci exekucí přesáhl poprvé v historii České republiky jeden milion osob, z nichž naprostá většina se stala obětí půjčkového pirátství, které se stalo nejlukrativnější živností. Je veřejným tajemství, že exekutorské firmy ve spolupráci s některými právními kancelářemi fungují jako kriminální organizace zaměřené na oškubání lidí. Těm jsou nejdříve vnuceny půjčky a poté jsou zbaveni velmi často veškerého majetku. Tak je jim zničen rodinný život, ale pochopitelně i jejich dětem, a často končí na úplném okraji společnosti. Třeba jako bezdomovci.

Tak zvaní ochránci lidských práv, bojovníci za práva rodiny, dětí, ombudsman či všechny další spolky zdánlivých altruistů ale proti tomu nedělají vůbec nic. Vůbec jednou z nejpozoruhodnější věcí dnešního režimu je nestoudnost, s jakou se zmocnil mnoha slov, což dokládá právě zneužívání termínu lidská práva. Psychologicky je to dobře vymyšleno: Vraždí, vyhánějí lidi z bytů, nechají je živořit a žít ve strachu, a žvaní přitom – nejen žvaní, oni dokonce „bojují za lidská práva“ a k touto účelu si vypěstovali i pozoruhodný lidský druh, který nazývají „bojovníky za lidská práva“ – o „lidských právech“.

Dnešní režim je režimem kriminálním, protože nerespektuje právo na život člověka ani právo člověka na lidskou důstojnost. Existenční prostředky lidem nechává ukrást zločinci, kteří si pomocí korupce a lobbismu politiky kupují asi tak, jako si zákazník ve vykřičeném domě kupuje prostitutky.

Pokud jde ale o vlastnictví velké a ohromné, režim ale k němu přistupuje diametrálně odlišně. Tam, kde předtím byla tupá lhostejnost, bezbřehá neochota a vyzývavá arogance, se náhle vynořuje laskavá péče, lidská tvář a náramná snaživost. Systém si vytváří i nadnárodní pakty a smlouvy, kde nadnárodní instituce hlídají státy, aby se náhodou ve vztahu k mamutím vlastníkům, kteří ovládají jejich státy a občany, nedopustily nějaké „nespravedlnosti“. Nikdo se mamutího vlastnictví nesmí ani prstem dotknout.

Jak ukázala například kauza sporu Železného a Laudera o televizi NOVA, i v případě, že jeden miliardář tomu druhému ukradne televizi (nebo neukradne, jak tvrdí Železný), náklady nakonec odnese ten, kdo s případem neměl vůbec nic do činění: To byl v tomto případě český daňový poplatník (a cena, kterou zaplatil, se rovnala 10 miliardám Kč). Českému daňovému poplatníku se totiž peníze z kapsy krást velkoryse smějí, neexistuje jediný mezinárodní pakt, který by viníky takových zločinů sankcionoval. S čímž samozřejmě nemají zkušenosti daňoví poplatníci jen u nás v Čechách (a na Moravě a v českém Slezsku).

Šlo by bod po bodu probírat i další pro život klíčové záležitosti, vzdělání, právo na zdravotní péči. I tady mi normalizační socialismu rozhodně nevychází jako „zločinec“. Tváří v tvář poplatkům za vstup do ordinace, léky a nehorázně drahé stomatologické služby mi naopak vychází se stále neúprosnější jistotou, že i v těchto službách se již projevuje a zřejmě se stále větší bezostyšností bude projevovat základní neúcta k člověku a lidskému životu, která je dnešnímu režimu zřejmě imanentně daná: Milá tvář a dokonalé služby jen tomu, u něhož systém větří velké peníze!

Teprve na samotný konec jsme se dostali až k těm právům, který dnešní režim považuje za svou pýchu a vznosně je nazývá politickými svobodami a svobodou projevu. Je symbolické, že je to až na posledním místě: Ostatně, copak člověka, kterého zbavili nebo mu ukradli existenční prostředky a jehož jedinou starostí je sehnat kus jídla na den a postarat se o nocleh, vůbec zajímá nějaká politická svoboda a právo napsat někam, že prezident je vůl?

Ale podívejme se na onu tolik proklamovanou politickou svobodu a svobodu slova trochu podrobněji. Existuje? Ano i ne. Tedy v podstatě vůbec neexistuje. Jak se mohl každý občan České republiky za posledních 20 let přesvědčit, všude a vždycky, kde a když se o něčem podstatném pro budoucí směřování společnosti rozhoduje, nastupují profesionální lháři a demagogové, kteří diskusi, témata, kontext ani na okamžik nepustí z rukou. Výsledky voleb i politické směřování společnosti se tak dají téměř s matematickou jistotou odhadovat dopředu. Režim se prostřednictvím médií občanů nedotazuje na názory, ale bezpříkladně a nestoudně jim vymývá mozky a zpracovává je pro takové názory a politická řešení, která si usmyslí.

Velká média trvale kontrolují cenzoři a demagogové, proti kterým byli ti normalizační jen neškodnými nedouky. To, co média oslavují jako politickou svobodu a svobodu projevu, má s reálným a svobodným rozhodováním lidí co do činění asi tolik, jako hollywoodské dinosauří fantasie s reálným světem. „Demokracie“, „svoboda slova“, „volby“, to všechno jsou jen cirkusová čísla v televizních studiích a na stránkách tiskovin vydávaných mediálními obry, kteří zkušení intrikáni ze zákulisí předhazují lidem tak, jako se otravnému psovi předhazuje ohlodaná kost. Dopředu vypracovaný scénář, za kterým stojí zkušení a cvičení profesionálové, nemůže selhat. Dezinformační centrála, která pod krycím názvem „svobodná média“ kontroluje vědomí společnosti, efektivně z veřejného diskurzu vyřazuje všechny myšlenky a návrhy, které jsou jí nepohodlné.

Akt voleb v tak zvané demokracii žádnými volbami není, spíš šarádou a lživolbami, během nichž se do poslaneckých křesel umisťují dopředu vybrané a zcela předvídatelné koně, jejichž hlavní devizou z hlediska systému bude, že v něm žádné podstatné změny nepřivodí. Zkorumpovaní politici tak ve věčném koloběhu nahrazují prohnilé a prohnilí zkorumpované, voliči de facto vybírají jen z těch lidí, co už v parlamentech sedí, a tak rozhodují jen o tom, která parta bude v následujícím období moci lépe „podojit“ stát.

Snad by volby i nějaký svůj smysl i mít mohly. Ovšem voliči by při nich museli mít právo rozhodovat o politicích sedících v parlamentech an block, hodnotit jejich práci jako celek: Co ve skutečnosti záleží na tom, jestli nějaký jedinec za královský plat strávil čas v parlamentě bezcenným kibicováním, kdy vládu kritizoval, nebo stejně bezcenným kibicováním, kdy naopak vládu podporoval? Být v tak zvaných demokratických režimech oficiální, v parlamentě sedící „opozicí“je totiž jedna z vůbec nejprivilegovanějších činností. Není k ní připuštěn jen tak někdo a jen tak pro nic za nic. Kochat se z údajné demokratičnosti voleb je stejně perverzní, jako radovat se a tleskat vítězi sportovního klání, kde všichni účastníci mají na nohou přivázány ocelové koule, a jen vybraní dva či tři se mohou pohybovat svobodně. Výsledky takových voleb jsou pochopitelně i stejně „legitimní“, jako by byl onen závod.

Jenže síla volebního divadla je ohromná a slouží jako neúdernější zbraň proti všem potenciálním i faktickým nepřátelům režimu: Podívejte, vždyť vy sami jste si své politiky zvolili! Proto také nic není v tak zvané demokracii depresivnějšího než poslouchat povolební juchání zkorumpovaných politiků, kteří zvítězili v demokratických lživolbách, a pokud se stane ( a stává se to často), že v nich zvítězily skutečně lotrovské organizace, je jasné, že v nastalém opojení mocí jejich politika dostane taková křídla, o nichž si vládcové normalizačního režimu mohli nechat jen snít. Fiktivní a virtuální svět mediálních lží a manipulací se tak zásluhou volební frašky ke zděšení mnoha lidí zhmotňuje do reálného světa, kdy to, co ještě včera bylo jen zločinem slov, se stává zcela reálným zločinem činů.

Lze tedy vůbec něco dělat? V teoretické rovině lze. Tak jako teoreticky člověk může v závodě na 100 m chtít předběhnout fenomenálního jamajského sprintera Usaina Bolta. Stačí „jen“ vydatně trénovat. K tomu je pak zapotřebí „jen“ řada dalších „maličkostí“: mít podobné parametry těla včetně určitých vlastností svalových vláken, stejně silné srdce, zdravé tělo a snad ještě věk alespoň pod 18, když raději tak pod 10 let, aby bylo dostatek času k tréninku. A ještě, nezapomeňme, by to měl být raději černoch, o nichž je známo, že běhají rychleji než my běloši. To přece může dokázat opravdu skoro „každý !

Podobně je to s tou demokracií. Teoretickou šanci „něco změnit“ máme skutečně všichni. Praktickou prakticky nikdo. Ti, se kterými bychom se pustili do souboje, nejsou amatéři, ale profesionálové. Pokud někdo dětinsky tvrdí, že tak zkažení politikové by bez naší spoluviny nemohli vládnout, má pravdu jen napůl. Mohli, a také vládnou. Síla systému zvaného demokracie je právě v té ohromné lhavosti, kdy lež prostoupí celou společnost doslova do posledního údu. Potvrzuje se tak ohromná, ba až téměř biblická síla slova.

Jenže nazývat systém kapitalismus je slabé. Ten pojem v sobě odráží statickou neživost, jakousi představu, že „chyba“ je v nevědomém systému, a tento nevědomý systém stačí přeměnit na systém vědomý, a vše se rázem zlepší. O dnešní fázi kapitalismu však můžeme říci všechno kromě toho, že je nevědomý. Právě dezinformace médii a takřka vědecká manipulace s lidmi svědčí o něčem úplně jiném. Jsou chytří, velmi chytří, žádní starožitní kapitalisté tupě se pachtící za svými zisky a neschopni vnímat, že ten jejich starý řád spěje ke svému zániku, jak jim to prorokoval Karel Marx a jeho následovníci.

Jako by se zdálo, že skupina vládců dnešního systému si ze samotného marxismu vzala velké poučení. Ke zničení kapitalismu marxisté vyhlašovali nutnost proletářského internacionalismu a potřebu zmocnit se vědomí lidí. Obojí se vládcům globálního kapitalismu podařilo splnit na jedničku, třebaže úplně jinak, než si to představovali marxisté. Vládci dnešního systému, inteligentní predátoři, vytvořili jak vlastní internacionálu, která zajišťuje, že předpokládané války mezi kapitalistickými mocnostmi se staly minulostí, takže vše dnes směřuje k vytvoření nějakého globálního hyperstátu, a za druhé se pomocí mediálně zábavního komplexu zcela zmocnili vědomí lidí.

Nikoli ovšem ve směru podpory lidského altruismu, ale směrem právě opačným, ve směru výchovy lidského stáda, postiženého věčnou lačností požitků a zábavy, neukojeného a neukojitelného, kterým prolhaná média tvarují myšlení od narození do smrti. Zábava, nekonečný proud krve, který se valí z filmů, hory krámů v hypernákupních centrech, to všechno z člověka vytváří poslušné a netečné dobytče, proti kterému byli občané někdejšího socialistického Československa, v němž se ovšem ve finálním stadiu také prvky konzumerismu začaly vydatně prosazovat, velmi počestnou a velmi občansky odpovědnou společností.

Pokud slovo zločin použijeme jako neodmyslitelné adjektivum pro dnešní režim ( zabijácký, sadistický, ignorantský, arogantní), pak pro normalizační socialismus je na místě použít spíše slovo otravný. Otravný a zločinný jsou dva zcela rozdílné pojmy. Je otázka, zda normalizační režim mohl být jiný než otravný. Byl to režim, kterému většina lidí nedůvěřovala, vznášel se nad ním těžký stín toho, o čem režimní propaganda tvrdila, že to byla „internacionální pomoc“, ale co většina lidí vnímala spíš jako intervenci. Porovnáme-li ovšem chování sovětů v Československu u nás třeba s řáděním Američanů v Iráku, slovo okupace se z dnešního pohledu na místě už nezdá.

Vůbec argument národní a státní nesamostatnosti, který vadil většině Čechů v normalizačním dvacetiletí, po roce zcela ztratil smysl. Podkuřování cizím zájmům ze strany politiků, které nám Američané po roce 1989 dosadili k moci (si dosadili k moci) jako své dlouhodobé a dobře zaplacené prostitutky, otázku zcela vymazalo jako relevantní záležitost. Copak by se snad nějaký komunistický ministr v éře normalizace snížil k tomu, aby sovětskému vašnostovi pěl oslavné písně?

Kapitalismus neboli ten predátorský režim, který máme v naší vlasti nyní, zcela ztratil legitimitu. Čím větší znechucení a odpor vyvolává, tím silnější odvrat lidí od politiky se dá čekat. I kritika tak zvané politické diskriminace, která v normalizační éře existovala vůči těm, kteří nebyli členy KSČ, z dnešního pohledu ztrácí smysl. Copak lidé s „normálními“ názory, jako třeba že se nemá krást ani vraždit, se po roce 1989 mohly dostat na nějakou významnou politicko, ekonomickou či mediální funkci? Celý režim byl od svého počátku na začátku 90. let založený na bezpříkladném a zcela nepokrytém rozkrádání bohatství této země a bezbřehé toleranci ke zločinu, odstartovanou plošnou amnestií jakožto symbolu triumfující nabubřelosti a arogance a pohrdání nové moci lidmi, který tuto linii politiky předznamenal a tak říkajíc zpečetil, nemluvě již o jeho podpoře vražedným akcím v zahraničí.

Jak tedy nejlépe odpovědět na námitku, že dnešní režim alespoň umožňuje s tím „něco dělat“? Lze říci jediné: Dejte mi několik miliónů na vlastní televizi - a brzy uvidíte výsledky. Ale jen pár milionů by nejspíš nestačilo. V řadách protivníka je jich mnohem víc. Na to, aby člověk mohl „něco dělat“, přičemž slovem „něco“ rozumíme dělat něco efektivního, ne přijít třeba k volbám a hodit do něj nějaký lísteček, nebo dokonce založit novou (stopadesátou!) politickou stranu, by ale bylo potřeba mnohem víc. Co? Například Hitlerova schopnost zhypnotizovat masy, Goebbelsova výřečnost, Leninova organizační zarputilost, Čingischánova divokost – a k tomu, samozřejmě, i Rotschildovy miliony! Za ně se dá přece koupit i všechno ostatní. Pak, pak možná by byla alespoň nějaká šance.

Jsme součástí globálního systému, který je organizován přísně hierarchicky. Velmi malá stále do kola se u moci střídající skupina politiků v kritických chvílích zachovává „stranickou disciplínu“ a „drží linii“ způsobem, o němž se kdysi „totalitní“ KSČ ani nesnilo. Kontrola malé skupiny politických prostitutek se zdá být pro zákulisní manipulátory mnohem jednodušší než kontrola myšlení a konání politické strany s masovou základnou. V určitém, velmi významném smyslu je tedy dnešní režim totalitárnější než ten existující v éře socialismu. Kontrola nad myšlením lidí je také skrze média nepoměrně důkladnější a agresivnější, žijeme v de facto permanentně probíhající psychologické válce, kterou je společnost tvarována do podoby nemyslící a tupě lhostejné masy, schopné lhostejnosti, ba souhlasu s jakýmikoliv zločiny.

Nicméně stav ducha je různý u různých národů. Demokracie je anglo-americký výmysl, kterým se obvykle šířily kořistnické zájmy mocenské elity těchto dvou států. Pohled ztotožňující a ´ priori civilizovanost s demokratičností, který se podařilo implementovat do vědomí lidí a hlavně inteligence na Západě, je zcela mylný. Naopak pohled na historii říká, že mnohé státy začaly vykazovat tendence ke zvýšené agresivitě právě v momentně, kdy v nich zvítězily tak zvané demokratické režimy. Koncentrační tábory nevymyslel žádný diktátor, ale Angličani na odbojné Búry v jižní Africe. Čímž ovšem nemá být řečeno, že vraždění samo je výmysl nějakých demokracií.

Psychologicky zdařilým argumentem je obhajovat dnešní systém apelováním na epikurejské tendence, které jsou více či méně vlastní každému. Cestování, požitky, možnost hřešit. V socialismu jsme v porovnání s dneškem žili životem jeptišek v katolickém semináři, které když mohly klíčovou dírkou ve dveřích zvědavě pozorovaly západní svět a stále jen toužebně vzdychaly: Ach, co je to ten hřích, matko představená?

Je pravdou, že v některých zemích demokratického systému, ale spíš by se mělo říkat impéria, neboť i v demokracii jako v každém řádném impériu o všech důležitých záležitostech rozhoduje jen nepatrná hrstka osob, si část společnosti žije relativně blahobytně, což v určité míře to platí i o České republice. To ale na zločinné podstatě systému nemůže nic změnit. Spíš naopak. I kdyby režim nespravedlivě zadusil jen jediného z miliónu, a zbývajícím 999 tisícům zaručil život jako bohové, bylo by na místě takový režim označit jako zločinný. Ti žijící si jako bohové by pak nebyli žádnými bohy, ale těžce spoluvinnými zločinci. V ekvivalentní roli jsou dnes obyvatelé zemí, které sice žijí relativně blahobytně, ale u svých politiků tolerují vraždění jiných lidí v jiných zemích.

Dnešní systém si lidi kupuje v mnohem větší míře, než toho mohl kdy dosáhnout socialismus. Celá západní společnost vykazuje znaky zglajchšaltování myšlení a morální degradace, takže se zdá, že to, co jsme tíživě u nás v Československu pociťovali jako „normalizaci“ a která znamenala odvrat lidí od věcí veřejných, ještě v mnohem obludnější míře proběhlo na Západě. Poslední velké protikapitalistické vystoupení zažila západní Evropa v souvislosti se studentskou revoltou a zčásti i USA v souvislosti s válkou ve Vietnamu na konci 60. let.

Mnozí lidé na ulicích v Čechách ( a na Moravě a v českém Slezsku) dnes otevřeně vyjadřují názory, že politici by za své zločiny, které spáchali za posledních 20 let, měli viset. Je to ještě docela mírné řešení, uvážíme-li tu ohromou a vysokou hromadu zločinů, které mají za sebou. Lidé pochopili, že nynější politici, přímo i nepřímo, usilují i o jejich krky.

Irák nebo Afghánistán zase nejsou tak daleko, jak se zdá na první pohled.