V posledných dvoch desaťročiach sa naše oči obracajú k našim súčasným „spojencom“ na zpade ako k nejakému „prototypu“ spravodlivosti a čestnosti vyváženéj oddanosťou pomáhať nám až do záhrobia. Nevyvratiteľné skúsenosti, faktáí a argumeny z mibuklosti hovoria úplne o niečom inam. Na základe získaných faktov z dostupných archívou, Stanislav Motla napísal knihu v ktorej na základe dokumentov ukazuje, ako to bolo v skutočnosti s pomocou a kto komu a komu patrili peniaze ktoré boli vyplatené za túto pomoc.

            Materiál je zaujímavý pre vytvorenie si ucelenejšieho zázoru, okrem iného aj na morálne hdnota našich súčasných spojencov. Tento materuál v skrátenej podobe bol opublikovanýaj v ROČENKE odbojárov 2012.

 

Prevzaté z: www.temere.com

 

      Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo.

     A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než měli dosud.

     Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdový zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu.

Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata při začátku německé okupace.

Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol,
z nichž stěžejními částmi je převod části zlatého pokladu do nacistické banky
a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav Motl
v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina
s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně „druhým Mnichovem“.

Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů
v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: „Nevím, jak se věci dále vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Britanie půjde kvůli Československu do války. Ale jsem si docela jist, že mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla směrem k prezidentu Dr. Benešovi.

Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název „Umři – ale napřed zaplať“.

Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad samostatného Slovenské štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří
i o pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných jednáních ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem.

V kapitole Vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu.

 V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940, včetně velmi vzácné numismatické sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britové z Banky pro mezinárodní platby v Basileji.

Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. A to se již nemluví o ztraceném zlatě z brněnské Zbrojovky
a plzeňské Škodovky.

Po roce 1945 bylo v analýze dr. Chmela konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta
456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba „studené války“. I v té době se permanentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější. V jedné z kapitol je pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické procesy po roce 1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména
o procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, ale není zapomenuto ani na proces s dr. Miladou Horákovou a generálem Píkou.

     Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o „zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu
v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší složiště zlata chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanschaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou
a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA.

     Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka „Memoare in Laris“ a rád bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: „Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek.

Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje
a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět.

Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Rommelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše.

Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci – tak a teď jdeme účtovat za krev!“ konec citátu. Autor knihy se pak i osobně setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných informací.

     Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné reparace jsou nepromlčitelné.

Jak nás měli západní spojenci rádi, ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku, byly odpuštěny a smazány již
v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v rakouských dolech, kam Němci všechny cennosti ukryli, i zajímavé zjištění, že jeden
z nejmocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Biľak navrhoval ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno.

V poslední třetině knihy se pak již hovoří o návratu části zlatého pokladu do republiky 20. 2. 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost prakticky o této události nebyla informována.

A je zajímavé, že odpovědné osoby prakticky do dnešního dne neodtajnily některé dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky.

 V době rozdělení Československa byly v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při čemž Česká republika (nemám rád slovo Česko, nevím proč, ale nemám) získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v následujících řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy.

      Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji:

„Copak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?“ A to v době, kdy na celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata zbavila prodejem. Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila, a to i prostřednictvím internetu.

V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni konkrétní jednotliví pracovníci, kteří s touto problematikou měli co do činění.
V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu a místo závěru pak poslední kapitolu nazval „Prodané zlato a zapomenutí hrdinové“
a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si dovoluji z knihy opsat.

USA		8149,0 tun
Německo		3445,8 tun
Mezinárodní měnový fond		3217,3 tun
Francie		3024,6 tun
Itálie		2451,8 tun
Švýcarsko		1957,0 tun
Nizozemsko		873,6 tun
Japonsko		765,0 tun
Portugalsko		606,8 tun
Slovensko		35,1 tun
ČESKÁ REPUBLIKA		13,7 tuny !!!

      Dočetl jsem tuto knihu téměř na „jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá fakty a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu
z kritických období dějin Československé a následně České republiky.

Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na Východ a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že i „přátelé“, ti i oni, nejsou zas až tak velkými přáteli, a dokážou uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí, není všechno zlato, co se třpytí!!!

 

 

Již není žádným překvapením, že se proti Kaddáfímu a Libyi vede mediální válka. V březnu to vše začalo a všechny zprávy si vzájemně silně odporovaly. Uběhl měsíc, než se Libyjci konečně naučili, jak tyto lži vyvracet, ale zatímco samotné zprávy začaly být relativně neutrálními, byla připravena nová vlna desinformací. Globální média s ní začala přibližně 15. srpna, kdy saúdsko-arabské noviny Asharq Alawsat uvedly, že Kaddáfí je údajně nemocný a připraven opustit zemi. Saúdové, smrtelní nepřátelé Muammara Kaddáfího, byli samozřejmě vedeni jako spolehlivý zdroj, který všechny ostatní noviny následovaly.

Zprávy, které nikdy na BBC nebo CNN neuslyšíte: vaše daně jsou utráceny za žoldáky, kteří vraždí ženy a děti v zemi, která nikdy žádnou hrozbu pro Evropu nebo USA nepředstavovala.

Zároveň byla média zahlcena novými historkami o vítězstvích vzbouřenců. Vypadalo to, že vzbouřencům trvalo jen několik hodin, než se zmocnili města, kdy chudákovi Moussa Ibrahimovi šla pára z uší, jak dokazoval novinářům, že je to prakticky nemožné. Celá tato show byla pečlivě připravena pro hlavní cíl – útok na Tripolis. Ale navzdory tomu, že byli žoldáci letecky přepraveni z Misurata na jih, navzdory pokusům odříznout cestu do Tunisu, navzdory nulovému postupu vzbouřenců na všech frontách, zůstala většina úspěchů vzbouřenců jen na obrazovkách. A města nemohou být dobyta iluzí. Proto se NATO rozhodlo přistoupit k tomu riskantněji: začít pozemní operaci.

Aby to zakryli a zároveň způsobili chaos a paniku mezi Libyjci, byly v katarském Doha postaveny kulisy Zeleného náměstí v Tripolisu, Bab al-Azizya a několika ulic, a byla tam vyrobena videa o úspěšném povstání v Tripolisu a převzetí města vzbouřenci. Režiséři použili stejný trik, jako jejich civilní protějšky ve filmech z vietnamské války: líčili svá údajná vítězství. 20. srpna Twitter, hlavní dodavatel neexistujících svědků, ožil jako ostřelované vosí hnízdo. Vzbouřenci informovali o bojích ve středu města – pomocí chytrých telefonů v ruce, bezpochyby. Někteří jedinci zašli ještě dále a sami se dokázali zmocnit západu města. Z boží milosti posvátného Photoshopu byly vytvořeny obrázky vzbouřenců na pozadí Tripolisu a Zawya.

Aby zajistily, že únorový scénář půjde podle plánu a že publikum si ničeho nevšimne, síly demokracie daly znamení „krtkům“ (spícím buňkám záškodníků), dlouho se nacházejícím v hlavním městě a čekajícím na tento den.

Sabotéři vysílali nahrané zvuky bitvy přes reproduktory v mešitách, aby zmátli občany a dali reportérům důvod psát o „slyšitelných přestřelkách a explozích“. Zároveň se několika desítkám ozbrojenců z Alžíru, Tunisu a Egypta podařilo proniknout do několika oblastí města, kde stříleli do Libyjců a zastrašovali je. Přiletělo několik vrtulníků Apache a začalo bombardovat. Premiéra katarského filmu u kasy propadla a se sabotéry se bylo rychle vypořádáno, ale ukázalo se, že jde jen o odvádění pozornosti. Z moře v malých rychlých člunech dorazila námořní pěchota NATO a žoldáci.

Masakr začal. Během 11 hodin bylo v Tripolisu zabito 1300 nevinných civilistů a 5000 jich bylo zraněno, jak si francouzská cizinecká legie a Al-CIAda klestily cestu. Celou tu dobu pokračovalo bombardování nepřetržitě. Nad městem přeletěly tři Apache a střílely ze svých kulometů. Gangy Al-CIAdy vypalovaly domy, rabovaly obchody a znásilňovaly každou ženu v dohledu. Cílem byl jakýkoliv prominentní stoupenec Kaddáfího a na jejich domy bylo zaútočeno nejdříve. Počet gangů se nyní neustále zvyšuje, přijíždějí z moře v malých plavidlech NATO a jsou vedeny zvláštními jednotkami všech agresorských zemí. Právě nyní je situace nejasná, v důsledku odstřižení elektřiny a informační blokády.

Qatari Hollywood And The Mercenary Invasion of Tripoli vyšel 22. srpna na pakistancyberforce.blogspot.com. Překlad Zvědavec.

Po veľkom ošiali deväťdesiatich rokov, kedy ľudia, najmä vo Východnej Európe v prevažnej väčšine, pod tlakom klamlivej propagandy šírenej z predajných prostriedkov masovej informácie, verili všetkému čo im tieto na falošnom podnose predkladajú, prichádza vytriezvenie. Ľudia si začínajú uvedomovať reálni svet, reálne možnosti. Začínajú chápať, že nešlo o žiadnu demokraciu, že nešlo o spravodlivosť, ale práve naopak, že to všetko nebolo nič iné ako veľký podvod organizovaný ľuďmi schopnými všetkého. Týmito otázkami vo svojej novej knihe sa zaoberá aj František Nevařil, kapitolu z ktorej vám prinášame.

Začneme s tým, že jedným z názvov kapitalizmu je konzumná spoločnosť. To mu aj celkom pristane. Otázkou však je „je konzumná“ pre všetkých, alebo len pre privilegovanú menšinu, ktorá sama sebe hovorí elita spoločnosti? A ako vlastne táto elita vznikla? Jej začiatky vzniku musíme hľadať v našej privatizácii, ktorá v podstate nebola ničím iným ako klasickou akumuláciou kapitálu tých, ktorí boli nielen schopní, ale boli schopní všetkého. Na tomto základe sme v podstate prišli o obrovské majetky vybudované vlastnou prácou našich ľudí v období socializmu a teraz máme na krku len dlhy. A to ešte nemusí byť všetko, ako si napríklad uvedomíme neustále predkladanie nehoráznych požiadaviek sudetských Nemcov, alebo katolíckej cirkvi a samozrejme aj prehlbovanie sa súčasnej hospodárskej krízy.

Pokiaľ nás presviedčajú, že u nás došlo v posledných rokoch k výraznému rastu materiálnej životnej úrovne (väčšiny obyvateľstva), alebo môdne povedané, k zvýšeniu „konzumu“, tak musíme jednoznačne konštatovať, že aj to je len obyčajný podvod. Len asi 5% novo privilegovaných občanov na prevrate bohato zarobilo a práve títo tvoria tvrdé jadro  moci... Ďalších asi 15% ľudí, hlavne z radov prisluhovačov všetkého druhu, si svoju predchádzajúcu životnú úroveň zhruba zachovalo. Ostatných okolo 80% prerobilo, tí sú novým režimom veľmi postihnutí... 65% rodín má problém prežiť z peňazí, z toho v mimoriadne ťažkej hmotnej situácii sa nachádza až 36% rodín. Viac ako 800 tisíc ľudí v Čechách žije priamo v chudobe.

Tento nežiadúci vývoj je spôsobený zmenou štruktúr a rozbiehajúcimi sa tempami rozdielnych príjmov obyvateľstva. Predovšetkým rapídne narástli a ďalej rastú príjmy z majetku (kapitálu, majiteľov nájomných domov, rentierov), ktoré sa už rovnajú viacej ako tretine všetkých pracovných príjmov (v minulosti to boli výnosy z úrokov, z úspor obyvateľstva). Tento ukazovateľ hovorí o tom, že Čechy už prestali byť krajinou „pracujúcich“.

Priemerne hrubé pracovné príjmy síce minimálne vzrástli sedemnásobne, po zohľadnení podielu daní z príjmu a zákonného poistenia však už ide len o šesť násobok. To je ale v podstate všetko pohltené infláciou, aspoň u tej väčšiny, ktorá tento priemer nedosahuje a u ktorej sa zákonite mimoriadne zvýšili základné náklady na vedenie domácnosti spojení s celkom neprimeraným rastom cien služieb spojených s bývaním (ich podiel predtým tvoril asi 10% a dnes 25 – 30% z celkových nákladov). Naviac tieto priemerné príjmy syú pre väčšinu aj tak skresľované nadmerne vysokými pracovnými platmi zvýhodnených manažérov a im podobným „pracujúcim“, takže na tých ostatných ostáva aj tak veľmi málo ako je ten pre nich nedostupný priemer.

Jednoducho povedané – u 4/5 pracujúcich sa reálne pracovné príjmy oproti roku 1989 vôbec nezvýšili, ak dokonca nie sú nižšie. Pritom, za tú istú časovú dobu, po tom, ako sa komunisti dostali k moci, ich dokázali zvýšiť takmer trojnásobne. Náš odstup voči Západu sa takýmto spôsobom ešte viac zvyšuje. Pokiaľ v minulosti, v ČSSR, sa priemerné mzdy pohybovali na úrovni 1/3 NSR, tak dnes je to už 1,5%. Tragické je, že ak by sme chceli vážne usilovať o ich vyrovnanie, tak sa zahraniční investori jednoducho zoberú a odídu do inej krajiny. To preto, lebo by po tom na nás prestali zarábať a načo by sme im potom boli? A už úplne mimo hru sa dostali sociálne príjmy, predovšetkým starobné dôchodky, ich priemerná výška v roku 1989 predstavovala 62% priemerného hrubého platu a už v roku 2007 klesla na necelých 37%. Pravda, vznikli nové , predtým neznáma podpora – podpora v nezamestnanosti (v roku 2006 asi 19 miliárd Kč).

Pre ľudí, ktorí boli zvyknutý pracovať za socializmu sú to úplne nové a neočakávané tendencie spoločenského vývoja. Keď sa dostali komunisti k moci, zamerali sa na to, aby 8 až 9 ľudí z desiatich sa malo lepšie, pričom zákonite sa jeden až dvaja dovtedy privilegovaných – tí bohatí a z lepších rodín a či rodov  sa museli mať horšie ako predtým. Tí sa samozrejme cítili poškodenými. Túto „krivdu“ nosili v sebe celý čas a po „zamatovej revolúcii“ sa im podarilo vrátiť komunistami zobraté majetky. To znamená, aby sa jeden až dvaja ľudia z desiatich mali lepšie, musia sa mať ôsmi až desiati ľudia horšie. No to nie je žiadna česká špecialita, také pomery v distribúcii spoločenského bohatstva fungujú ako základný princíp v kapitalizme (v imperializme, v globálnom kapitalizme).

To znamená, že za ten „zamatový“ prevrat si nové panstvo nechalo riadne zaplatiť. Nejedná sa len o nových „úspešných“ kapitalistov. V rámci takéhoto nežiadúceho vývoja aj noví politici (hlavne poslanci a senátori) nezabudli na seba a odmeňujú sami seba štedro, že o tom sa bývalým komunistickým poslancom mohlo len zdať. Tí boli totiž normálne zamestnaní a za svoje poslancovanie brali len 2 000 Kčs mesačne, mohli si účtovať cestovné a diéty a 100 Kčs na každý deň strávený na rokovaní parlamentu (samotný prezident a generálny tajomník KSČ mali príjem len 24 tisíc Kčs mesačne). Ak aj niektorí z nich za veľa nestáli, no týto „noví“ funkcionári majú pre národ rovnaký význam, pravdepodobne národu ešte viac škodia. Za to berú zo všetkými dodatočnými funkciami 100 tisíc Kč a ďalšie desaťtisícové (nezdaniteľné) a všelijaké podvodné a zneužívané náhrady mesačne. Nie je tomu inak ani na krajskej úrovni, dokonca ani v obciach kde predtým pracovali dobrovoľní a neplatení funkcionári. Naviac majú okrem imunít aj ďalšie, pre obyčajných ľudí nedostupné privilégiá. Napríklad v zdravotníctve v zdravotníctve má skoro každý papaláš nejaké „nemocničné – prezidentské apartmá“, pokiaľ bývalí najvyšší šéfovia sa museli uspokojiť s dnes tak pripomínaným nekonfortným Sanopsom. Pikantné je aj to, že príspevky vládnúcej KSČ v porovnaní zo súčasnými rozpočtovými dotáciami politickým stranám boli neporovnateľne nízke. Jej výdaje boli v podstate platené z členských známok a od štátu KSČ brala len 70 miliónov Kčs ročne. To znamená, že v podstate žila zo svojho. Skoro rovnakú podporu brali od štátu vtedy aj ľudovci a národní socialisti (neporovnateľne viac dostávala katolícka cirkev).

Žiaľ, stali sme sa „normálnou súčasťou vyspelého sveta rešpektujúc bez výhrad jeho hodnoty. Niekedy v deväťdesiatich rokoch známy americký politický analytik Michal Parenti povedal, že „náš“ (západný) strach že by komunizmus jedného dňa mohol pohltiť väčšinu sveta zastiera fakt, že antikomunizmus – to znamená kapitalizmus – to už urobil“. Dosiahol to po svojom víťazstve v studenej vojne, ktorá v podstate prebiehali od Veľkej októbrovej socialistickej revolúcie v Rusku v roku 1917. Jej formálne vyhlásenie Churchillom vo Fultonu (USA) v roku 1947 bolo len začiatkom jej novej etapy. Všetci toto víťazstvo, to znamená naprostú svetovládu globálneho kapitalizmu a imperializmu cítime v kostiach. Globálny kapitalizmus je nielen bohatým, ale vďaka rozpadu SSR aj víťazným systémom, ktorý preto je zodpovedný aj za všetko dobré ale aj za všetko špatné čo sa dnes na planéte deje. Naša republika sa po roku 1089 stala len jeho malou, hoci „nezávislou“ súčasťou...

Pozoruhodné je, že „neviditeľne“ vládnúcich kapitalistov reprezentujúcich tento systém v praxi je vo svete naprostá menšina. Ich počet je možno odhadnúť podľa počtu dolárových milionárov (USD), ktorých bolo v roku 2007 údajne len 10,7 milióna a z toho dolárových miliardárov len niečo viac ako 1 000. To predstavuje len o niečo viac ako jedno promile svetovej populácie. To znamená, že rétorike zodpovedá všeobecne zaužívané pomenovanie o „horných desať tisícov“(v krajine s 10 miliónmi obyvateľov). Reálne, k „vládcom sveta“ je možné pripočítať asi 225 najbohatších dolárových miliardárov (predovšetkým v USA), kde vlastnia osobný majetok ktorý sa rovná polovici ročného príjmu všetkých obyvateľov planéty, pričom tri z nich najbohatšie rodiny majú dokonca väčší súkromný majetok ako 600 miliónov ľudí v chudobných krajinách. Na špičke toho všetkého sú známe klany Rockefellerů a Rotschildů, ktoré sa vymykajú aj týmto prehľadom a ktorí žijú akoby mimo tohto sveta a do ich života nikto nevidí.

Početnejšia je druhá trieda ktorá zahrňuje ich rôznych pomáhačov a lokajov (majú k dispozícii politikov, manažérov, najrôznejších predstaviteľov rôznych vierovyznaní, mníchov, novinárov, propagandistov, „vedcov“ spoločenských vied, historikov a dokumentaristov, čestných príslušníkov „kultúrneho frontu“, šéfov justície, polície a armády, dokonca aj odborových bossov atď.). S veľkou rezervou, ani ich počet nebude presahovať 3% obyvateľstva planéty, skôr ich bude menej. Ak ich domácnosť, v priemere budeme počítať štvorčlennou, tak potom všetci títo vyvolení a privilegovaní spolu predstavujú 12% svetovej populácie (resp. asi 6 – 10 % všetkých potencionálnych voličov). A to všetko dohromady reprezentuje onú „hmotne zainteresovanú“ svetovú vládu, ktorej tvrdým jadrom je už mienená hŕstka milionárov a miliardárov, ktorá s nami všetkými ostatnými „občanmi“ dokáže mávať ako zo špinavou handrou.

Po stáročia prebieha, doteraz neuzatvorený intelektuálny, sociálny a politický spor, či tento kapitalistický poriadok je trvalý, či nemá byť a či nebude vystriedaný (buď nejakou revolúciou, alebo aj bez nej), dokonalejším politicko-ekonomickým systémom. Niečím, čo by väčšine ľudstva prinieslo a zabezpečilo vyššiu kvalitu života. Zatiaľ sa zdá, že jeho súčasná moc, napriek všetkým tým opakujúcim sa malým aj veľkým krízam nie je ničím podstatným narušená. No napriek tomu v ňom prebiehajú a silnejú fundamentálne a z jeho vlastnej podstavy plynúce spoločenské procesy, ktoré jeho mocenské postavenie pri najmenšom dlhodobo oslabujú a podlamujú. Skúsme sa na niektoré z nich (možno na tie hlavné a rozhodujúce) bližšie pozrieť. Môžeme pritom tak trochu aj snívať, čo s kapitalistami a čo po nich, ako by mala vypadať skutočná demokracia a sociálna rovnosť v podmienkach 21. storočia.

Čo pritom musíme brať do úvahy.

V prvom rade sa jedná o vývoj v USA. Táto svetová zatiaľ unipolárna super veľmoc už desaťročia prežíva sústavný ekonomický a spoločenský úpadok. To je pre kapitalizmus mimoriadne dôležité, pretože práve ona predstavuje svetovú centrálu a záštitu globálneho kapitalizmu, je akýmsi jeho výkonným generálnym riaditeľstvom. V jej čele síce formálne stojí prezident USA, v skutočnosti sú to predovšetkým banky (presnejšie povedané peňažné inštitúcie všetkého druhu) a bankári, zároveň aj veľkí burzoví hráči, v rukách ktorých je koncentrovaný najväčší súkromný svetový kapitál prostredníctvom ktorého o svete rozhodujú oni – najbohatší.

USA si žije dávno nad svoje pomery. Jeho dlhy rastú preto, že v USA trvale prevyšuje dovoz tovaru a služieb nad vývozom, pričom naviac, v záujme získania mimoriadneho zisku v zahraničí, neustále pokračuje aj vývoz produkčného kapitálu (priamych aj podfóliových investícií). Okrem toho USA musia vydržiavať viac ako 700 zahraničných vojenských základní po celom svete.

To všetko viedlo k tomu, že sa dnes už jedná len o „obra na hlinených nohách“, nad mieru únosnosti závislého na čínskych peniazoch, arabskej rope, mexickej pracovnej sile a dokonca aj na černochoch v armáde a v námorníctve.

Celý rad základných vecí tu dlhodobo nefunguje. Pripomeňme si známe príklady, napríklad kaliformskú energetiku (dnes dokonca celý insolventný kaliformský štát), hurikán Katrina a New Orleans, padajúce diaľničné mosty a schátranú infraštruktúru vôbec, nespoľahlivé raketoplány atd. Vysoká kriminalita svedčí o bezradnosti bezpečnostných orgánov, nízkej úrovni predraženého zdravotníctva pre veľkú – rozhodujúca časť populácie čo je vo svete hanbou. Bývalý „nemohúci“ ZSSR si dokázal pred 25 rokmi lepšie poradiť s Černobyľom  ako dnešné „vyspelé“ USA s haváriou ropnej plošiny v Mexickom zálive.

Vlastne tu platí, že spoľahlivo (zatiaľ) fungujú odvetvia viac menej regulované a usmerňované štátom, predovšetkým zbrojná výroba, poprípade poľnohospodárstvo a potravinová produkcia. Možno ešte farmaceutické „zlodejna“ Ostatný z väčšej časti balancujú na pokraji zrútenia, čo takmer doslova platí nielen pre americký automobilový priemysel, ale dokonca aj pre hlavnú oporu ekonomiky, to znamená pre banky a poisťovne. A to ešte nedávame na váhu dôsledky dnešnej mimoriadnej všeobecnej hlbokej hospodárskej a spoločenskej krízy (ktorú eufemicky voláme hypotekárnou či burzovou), jej dôsledky sa ešte len budú prejavovať hromadiť. Už dnes jú jej dôsledky hrozivé, ale stále nie sú konečné. Ekonomika USA dnes svojimi väzbami ohrozuje celý svet a samozrejme aj svoje vlastné obyvateľstvo (obyvateľstvo USA).

Táto krajina počas dvoch svetových vojen nesmierne zbohatla a na tomto majetku založila aj svoju povojnovú nadvládu. Pokiaľ považujeme za jadro politiky ekonomiku, známe (politika je koncentrovaný vraz ekonomiky), a to je oprávnene určujúce (viď politickú podriadenosť vlád všetkého druhu dôsledkom súčasnej hospodárskej krízy), potom s určitými výkyvmi prechádza trvalým ekonomickým (mocenským?) úpadkom. Pokiaľ po vojne, produkovala zhruba 40% svetového HDP, dnes je to len necelá jedna pätina (a to prevažne v službách, určitá časť dokonca virtuálne v bankách a na burzách). Pokiaľ USA boli najväčším svetovým veriteľom, dnes sú najväčším svetovým dlžníkom s dlhom, ktorí rastie zhruba o bilión dolárov ročne.

Vyjadrené známym stredoeurópskym žargónom sú „plajte“.

Čo iného sa dá povedať o krajine, ktorej zahraničná zadlženosť sa blíži k 14 biliónom dolárov a keď vnútorná súhrnná zadlženosť štátu a jeho orgánov, bánk, podnikov a obyvateľstva už presiahla dokonca 51 biliónov dolárov (v roku 2007). Pričom jeho ročný HDP je vykazovaný okolo 13 – 14 biliónov dolárov. To znamená, že ich zahraničný dlh sa už rovná výške HDP, a celkové vnútorné dlhy sú dokonca štvornásobné. To je väčší problém, ako majú všetky zadlžené krajiny EU dohromady.

V tejto situácii horko ťažko presadil prezident Obama úsporný program vo výške 4 bilióna USD rozložený na 12 rokov. Stačia na to kupecké počty, aby sme videli, že sa s tým nič nevyrieši a samotný výbuch sa len o niekoľko rokov odkladá. V súčasnosti, týmto tempom by totiž zahraničná zadlženosť USA pri dnešnom tempe rastu len ďalej rástla a to až na 18 bi. USD (14 + 12 – 4 bil.). Nájde sa ešte nejaký zahraničný bláznivý veriteľ, ktorý bude ochotný hádzať svoje vlastné peniaze do tejto bezodnej studni?

Lebo, pokiaľ po 2. svetovej vojne americký dolár bol fakticky tvrdou menou, tak medzitým sa stal v podstate bezcenným a vysoko rizikovým papierom, či skôr púhym účtovným záznamom. Ukážme si to na cene zlata, ktoré by sme stále mali brať ako klasickú reálnu mieru hodnôt. Po 2. svetovej vojne stála Trójská unca zlata 35 USD, začiatkom roku 2011 sa už pohybovala okolo 1400 USD (v týchto dňoch sa dokonca pohybuje okolo 1650 USD a ďalej rastie). To znamená, že reálna kúpna cena (hodnota) dolára podľa toho medzitým klesla na 2,5 až 3% pôvodnej hodnoty. Pritom sa jedná o hlavnú svetovú rezervnú menu, s ktorou si však dnes nikto nevie rady a už dávno sa jej všetci boja. Jej jedinou faktickou oporou už v USA nie je ekonomika, ale armáda. Postavenie dolára sa už opiera len o „bodáky“. Na ako dlho? Lebo ani faktické výsledky tohto silového monštra nie sú nijak presvedčivé. Určite armáda USA dokáže všetko rozmlátiť a kde koho pozabíjať. No hlavne na diaľku. Armáda USA dokázala poraziť Granadu, alebo Panamu, ale nikdy nevedela a nevie vyhrať naozajstnú vojnu. Príklad toho je Vietnam, Irak a Afganistan.

Napriek tomu stále nominálne vykazuje jednu z najvyšších hodnôt HDP na hlavu, v súčasnosti sa pohybuje okolo 40 tisíc USD ročne. To všetko je ale vysoko pochybné, ak berieme do úvahy už skôr konštatované znehodnotenie tejto meny (samozrejme to isté treba brať do úvahy aj pri hodnotení HDP v iných krajinách aj sa vyjadruje v USD prepočítaným bežným tržným kurzom meny). Je to síce vysoko hypotetická úvaha, ale ukazuje sa, že pokiaľ  by sme túto hodnotu prepočítali   na reálnu hodnotu vo vzťahu k vývoju cien zlata, tak oproti roku 1948 do súčasnosti vlastne HDP na obyvateľa USA sa zvýšil len nepatrne, o nejakých 15 až 25%.  To by si určite zasluhovalo preveriť, ale aj takýto hrubý údaj určite stojí za pozornosť.

USA je krajina až nevysvetliteľných paradoxov. Ako je napríklad možné, že k tomu všetkému dochádza v krajine, ktorá aspoň donedávna bola pokladaná za najbohatšiu na svete, v ktorej je koncentrovaných najviac dolárových milionárov a miliardárov. Kde sú najväčšie banky a burzy s najlepším  know-how, najlepšie ? vysoké školy, kde sa snažia (majú sa snažiť) vzdelávať najinteligentnejších ľudí z celého sveta, ktorá má najviac nositeľov Nobelovej ceny (predovšetkým za ekonomiku), najviac vynálezov a patentov a najlepšiu vedu, najmocnejšiu armádu a najlepšie zbrane, ktorá poučuje dennodenne celý svet...

Kapitalizmus stojí na peniazoch, na kapitále. No už dávno nie na peniazoch opierajúcich sa o zlato a i iné drahé kovy, ale len o peniaze papierové. Ani to už vlastne neplatí, pretože z najväčšej časti sa jedná len o peniaze účtovné (majú formu obeživa, vkladov, účasti na podielových fondoch, dlhopisoch, akciách, hodnote rôznych derivátov). Výška a regulácia peňažných emisií už nie je v rukách štátu, ale  v rukách takzvaných nezávislých centrálnych bánk (v USA sa pritom jedná o súkromný podnik – FED). Aspoň v minulosti tomu tak bolo. Medzitým sa situácia vyvinula tak, že sa peniaze „vyrábajú“ púhym účtovným zápisom prevažne komerčnej banky vo vlastnej pôsobnosti a dokonca vznikajú priamo na rôznych burzách. V podstate každým zvýšením burzových indexov zvyšujúcich bežnú cenu a „hodnotu“ obchodovaných cenných papierov všetkého druhu.

Je možné konštatovať, že celý menový systém USA, je vlastne v rukách spomínaného amerického FEDu, ktorý je už vlastne skrachovanou inštitúciou, lebo jeho hlavným majetkom sú len bezcenné (nesplatiteľné) americké štátne dlhopisy. Konečne si to začali uvedomovať aj ich najväčší zahraniční vlastníci (hlavne Čína, ktorá má 3,2 bilióna menových rezerv z toho okolo 70% v USD), že takto už ďalej nemôže postupovať, že im po krachu doláru v rukách ostane len „čierny Peter“ a oči na plač. Hľadajú sa, hoci veľmi ťažké a zložité cesty na to, aby sa našli nové formy vo vzájomnom obchode a v zahraničných platbách.

Možno významným a zásadným signálom je nedávno oznámená dohoda Číny, Indie, Brazílie, Ruska a Južnej Afriky o prechode na systém vzájomného zúčtovania vo vzájomných obchodoch vo vlastných národných menách (aj keď realizácia takejto dohody nebude rýchla a jednoduchá). Zdá sa, že dominancia dolára čoskoro skončí a USA tak stratia svoj základný nástroj ožobračovania a podriaďovania si iných krajín.

Po desaťročia rastú vo svete globálne a lokálne latentné finančné a menové krízy, ktoré sa už stali bežnou súčasťou dnešnej ekonomiky. Ich základom je skutočnosť, že globálne množstvo peňazí v obehu je neprimerane vysoký. Financie sú už dávno úplne odtrhnuté od hospodárskej reality, od hmotnej produkcie a fyzickej hodnoty majetku.  Ich objektívnou funkciou nemôže byť nič iného ako platobná funkcia, teda obsluha obehu tovarov a služieb a poskytovanie úverov dlžným subjektom na báze primeraných úspor druhých veriteľských subjektov. Rozhodne však nemôžu plniť funkciu vierohodného pokladu, tú môže zabezpečiť len zlato a iné drahé kovy.

Koľko by ich v dnešnom svete pri riadnom fungovaní ekonomiky malo (mohlo) byť nám pomôže ukázať hrubá ilustračná úvaha opierajúca sa o základné dostupné hrubé čísla, (tie sú však veľmi nedostupné a sporné, rôzni autori a štatistiky uvádzajú rôzne údaje a len ťažko sa tu hľadá približná realita). Prvým predpokladom je, že priemerná platobná lehota za dodávky by nemala prekročiť jeden mesiac (tak v ČSSR do roku 1989 bežne platilo, že dodávatelia na mieste, za tovar svoje peniaze dostali do jedného týždňa, v rámci republiky do 14 dní, a zo zahraničia do jedného mesiaca). Od odhadneme výšku ročného celosvetového HDP na 65 až 70 biliónov USD a s prihliadnutím k tomu, že sa obchoduje v cenách zahrňujúcich okrem novej vytvorenej hodnoty aj spotrebu surovín, materiálov a služieb, je možné skutočný primárny odhad tržby oceniť na 150 až 160 biliónov USD. Ak pritom použijeme, ako maximálne primeranou (priemernou) dobu splatnosti jeden mesiac, potom 1/12 tohto obratu reprezentuje asi 12 až 13 biliónov USD, s toleranciou povedzme 15 biliónov USD. Po započítaní priemerných úspor obyvateľstva (odhadom zodpovedajúcim maximálnej ročnej výške HDP), tak potom by celkové množstvo „peňazí“ vo svete nemalo presiahnuť 80 až 85 biliónov USD a to skôr o veľa, veľa menej.

To znamená, že najviac toľko by malo obiehať vo svete papierových (a účtovných) peňazí, ak by mala svetová ekonomika, aj lokálna ekonomika fungovať tak ako má, plynule a bez otrasov a bez fingovaných hodnôt. Od toho je však súčasný svet na hony vzdialený. Koľko peňazí vo svete je v obehu neviem (OSN v tomto smere neposkytuje hodnoverné údaje. Skôr by sme mali rátať s údajmi, ktoré poskytuje Banka pre medzinárodné platby – BIS vo švajčiarskom Basileji). Ale, existujú informácie, že len hodnota najrôznejších a ako sa už nie raz dokázalo, vysoko pochybných peňažných derivátov (jedná sa len o špekulatívne hodnoty, ktorých výška by mala byť len okrajová, ak vôbec) sa pohybuje okolo 600 biliónov USD. Dokonca niektoré pramene z USA uvádzajú ich výšku okolo 1500 biliónov USD (sám tomu nemôžem uveriť – je to vôbec možné?). Už to nižšie číslo by zodpovedalo zhruba desať násobku ročného HDP celého sveta. Myslím si, že sa tu má jednať skôr len o miliardy.

K tomu rozhodne musíme pripočítať ďalšie stovky miliárd USD, ďalšie peniaze – hotovostného obeživa, pôžičky, pohľadávky, hodnoty obchodných cenných papierov (okrem už spomínaných derivátov). Skôr beriem do úvahy údaj o tom, že globálna hodnota svetových finančných aktivít sa pohybuje okolo 240 biliónov USD (Giovanni Sartori). V takomto prípade by sa ale opäť jednalo len o spodnú hranicu takýchto úvah.

Pritom, faktická súhrnná hodnota celého fyzického majetku vytvoreného ľudskou prácou, to znamená budovy, stroje, zariadenia, zásoby surovín a tovarov atď. sa môže pohybovať medzi 300 a 400 biliónmi USD. Z toho jednoznačne vyplýva, že globálne existuje v obehu nežiadúce veľké množstvo ničím nekrytých peňazí. Namiesto potrebných, najviac 85 biliónov USD v obehu je tu obrovská rezerva ktorá dohromady predstavuje čiastku (vrátane dividend), najmenej 240 biliónov USA a podľa uvádzaných asi prehnaných úvah dokonca 1500 až 2500 USD. V tejto mase peňazí – virtuálneho bohatstva sa veľmi ľahko stratí aj biliónové straty, ktoré, ako je všeobecne známe, utrpeli vlastníci – v tomto prípade aj tý najväčší boháči – počas súčasnej hlbokej krízy. Tie dnešné peniaze nemajú vlastne ani vypovedajúcu hodnotu. Zásadne deformujú údaje o reálnom stave hospodárstva krajiny a ľudí, sú základnou tendenciou (príčinou) k infláciám a hyper infláciám, k znehodnoteniu úspor, deformáciám menových kurzov, strate vierohodnosti ekonomických kalkulácií atď. atď.

Kde sú tie peniaze, keď štát, obyvateľstvo aj podniky idú do úpadku z dôvodov (nesplatiteľných) dlhov, kto to vie? Na jednej strane sú ako kapitál koncentrovaný v rukách tých najbohatších nástrojom k ovládnutiu vlastného aj cudzích štátov, ktorých príslušníci,  sociálne skupiny a triedy (občanov, voličov) musia s nimi zápasiť o každý cent či korunu, na druhej strane sú však bezcenné (čo predovšetkým platí o rezervnú menu, resp. o USD), sú púhou dezinformáciou. No ako také sú nevyhnutné a zároveň sú základnou príčinou živelnosti a nerovnomernosti vývoja (výkyvov), celkovej lability a otrasov ekonomiky štátu, podniku a ľudí v dobe ich nerovnováhy a nestability. Pre ich rozhodujúcich vlastníkov, to znamená pre veľkých žralokov kapitalizmu (bankárov a burzových hráčov), ktorí ovládajú svetové financie, však majú konkrétny a úplne zásadný význam, a to ten, že oni tieto bezcenné papiere (záznamy) vzniknuté „z ničoho“ dokážu postupne transformovať na hmotný majetok (podniky, pozemky, prírodné zdroje), ktorá akoby „anonymne“ postupne prechádzal k iným vlastníkom, ktorí tak preberajú od ľudí stredných vrstiev, menších kapitalistov a hlavne verejnoprávnych orgánov štátov, provincií, obcí). Stojac bokom sa tak vlastne stávajú majiteľmi väčších či menších častí územia, infraštruktúry a ekonomickej základne často celého „nezávislého“ štátu (viď. Napr. diskusiu o nutnosti predaja ostrovov „zadlženého“ Grécka) a tak aj majiteľmi domáceho obyvateľstva.

Práve dôsledkom tejto situácie sú existujúce a rastúce rozpočtové schodky a dlhy, deficity a nevyužiteľné prebytky platobných bilancií štátu, nadmerné zadlženie až insolventnosť podnikov a obyvateľstva, ako aj burzové bubliny a prepady. Tieto dnešné, v prevažnom prípade virtuálne „peniaze“ nie sú len zdrojom faktických a potencionálnych debaklov celých štátov, ale súbežne aj zdrojom zisku finančného sektoru (bankárov a burzových hráčov), ktorí práve z tohto „ničoho“ dokážu vyrobiť tie skutočne veľké peniaze. To všetko sa súhrnne prejavuje ako synergický efekt finančnými a menovými krízami, ktorých hĺbka a sila sa po desaťročia stále zintenzívňuje. Bude sa zintenzívňovať až do tej fázy, kedy sa to všetko stane neúnosným, keď sa zrúti mena, predovšetkým rezervná mena, keď sa budú finančne rúcať celé štáty.

Zdá sa, že tento moment nie je ďaleko, ako ukazuje príklady Grécka, Íska, Portugalska, možno aj Španielska a ďalších krajín. …

Jeden z hlavných diskutovaných rozporov medzi pravicovými a ľavicovými (presnejšie povedané v európskych pomeroch najmä sociálne demokratickými) politikmi sú otázky prerozdelenia príjmov. V praxi sa jedná o to, či tí „úspešnejší“ majú a či nemajú byť postihovaní až „trestaní“ vyššou, alebo progresívnou daňou, či majú byť v rámci verejnoprávnych rozpočtov ich príjmy používané k rôznym formám dotovania sociálne slabých vrstiev obyvateľstva. To všetko pozostáva vo primárnom prerozdelení príjmov, v tok, kto koľko dostáva za svoju prácu priamo.

To všetko je s príjmami ľudí oveľa zložitejšie a hlavne kamuflovanejšie ako sa zdá na prvý pohľad. To predovšetkým preto, lebo celá rada príjmov sa ako príjmy vôbec neevidujú a ani neposudzuje a to napriek tomu, že existuje ich konkrétni príjemcovia. Platí to napríklad pre poskytovanie rôznych foriem naturálnych náhrad a benefitov poskytovaných politikom či manažérom, pre obdobné výdaje skrývané v nákladoch podniku a užívané vlastníkom podniku alebo jeho spoluvlastníkmi (v praxi napr. ide o náklady o plné, alebo aspoň čiastočné využívanie celých domácností na luxusnej úrovni tak, že takýmto rodinám a či jednotlivcom výdaje na vlastné životné náklady prakticky odpadajú) a hlavne potom aj pre prírastky majetku v dôsledku rastu cien nemovitostí, komodít a či cenných papierov na burzách.. To sa nesmie podceňovať, lebo celkove tieto podiely predstavujú významné a pritom pre verejnosť úplne neznáme výpisy nad rámec úradne vykazovaným a evidovaným príjmom, ktoré sa naviac koncentrujú výhradne v rukách hore uvedeného obmedzeného počtu kapitalistických vlastníkov  ich pomáhačov.

Príjmy ktoré sú štatisticky vykazované, sa potom rozlišujú na príjmy majetkové (z vlastníctva, podniku, kapitálu) a na príjmy pracovné. Nie je mojim cieľom tu riešiť druhý zásadný spor ekonomickej teórie, totiž, či vlastníctvo produkčných prostriedkov (kapitálu) môže a či nemôže byť samé od seba tvorcom hodnôt a teda či príjmy z neho plynúce sú sociálne oprávnené. Berme ako hotový fakt to, že tieto príjmy tu existujú celkom samostatne. Závažné ekonomické dôsledky však spôsobujú podiely týchto dvoch skupín príjmov a trendy ich vývoja.

Jednoducho povedané, to že príjmy z vlastníctva sú v kapitalizme krikľavo nehorázne, nadmerné vo vzťahu k malému počtu ich príjemcov a ešte k tomu v priebehu rokov sa ich podiel stále zvyšuje. Vidíme, že rozhodujúce stá miliónové masy ekonomicky činných ľudí vo svete sú zamestnancami, k nim dokonca z väčšej časti patria aj už spomínaní pomáhači kapitalistov. Pritom podiel miezd a odmien za prácu na celkových príjmoch v polovici osemdesiatich rokov napr. v Európskej únii predstavoval len 57% a po roku 2000 ešte klesol na 51% (v USA v tom istom čase to bolo 65% a podiel klesol na 61%).

Ďalej vieme, že aj v rámci príjmov z práce veľký a neprimeraný podiel berie časť privilegovaných zamestnancov, manažérov a ďalších pomáhačov. Z toho všetkého vyplýva záver, že príjmy za prácu rozhodujúcej veľkej časti obyvateľstva, to znamená bežných zamestnancov sa pohybuje, aspoň v tzv. západných krajinách, len okolo polovice z celkove vykazovaných príjmov a tento podiel má  stále klesajúcu tendenciu (rastie relatívne vykorisťovanie pracujúcich).

Ak sme predpokladali, že tí najbohatší používajú celú druhú polovicu príjmov (bez ďalších nevykázaných príjmov) no predstavujú len 3% populácie, no a z toho je jasné, že ju nemienia a ani nemôžu využívať ako krytie svojich bežných nákladov a potrieb kladených na tovar a služby na trhu. Prevažnú časť z týchto príjmov musia odkladať vo forme akéhosi „pokladu“, teda ako rast svojho vlastného majetku na kúpu pozemkov a iných nemovitostí, cenných papierov všetkého druhu (pravda, niekedy aj bezcenných alebo nadhodnotených), rôznych zbierok umeleckých predmetov a či starožitností, luxusných a predražených „značkových“ produktov, nevyužívaných dopravných lietadiel, jácht a pod.

Ich súhrnným znakom je, že ich cena nie je úmerná množstvu na ich výrobu vynaloženej práce a teda ich potrebe.

Buď ide len o prekupovanie vecí už dávno vyrobených, alebo vôbec nevyrobených (pozemky a prírodné zdroje), alebo o veci, kde potreba ľudskej práce nahradzuje len púha cena značky. Okrem toho, všetky takéto opatrenia prebiehajú často s veľkým časovým odstupom použitia takto bežne „nepoužiteľných“ príjmov.

K čomu to potom „globálne“ (lokálne?) vedie je jasné. Existujúca, alebo možná súhrnná ponuka tovarov a služieb na trhu musí nevyhnutne skôr alebo neskôr prevyšovať reálny dopyt po nich. Totiž tí čo majú veľké peniaze ich v takej miere zďaleka nepotrebujú a masa tých čo ich potrebujú na ne nemajú. Vznikajú a neustále sa roztvárajú nožnice medzi súhrnom ponuky a dopytu, vzniká a narastá deficit celkovej ponuky. To je príčinou masívnej latentnej nerovnováhy súhrnu ponúk a dopytu, respektívne, zásadná deformácia (podhodnotenie) dopytu pracujúcich a na tom základe sa to stáva primárnou príčinou „krízou z nadbytku výroby – nadvýroby“ , vzniku a rastu masovej nezamestnanosti a existencie armády nezamestnaných zo všetkými z toho plynúcimi nežiadúcimi sociálnymi dopytmi.

Súčasný zostrujúci sa spôsob primárneho anti ekvivalentného rozdeľovania výsledkov práce už prekročil únosnú a dokonca seba udržateľnú hranicu. Je úplne jasné, že tento chamtivý kapitalistický (podnikateľský) princíp je nielen nehorázne sociálne nespravodlivý, ale zároveň je aj náložou pod celým týmto systémom, lebo v sebe koncentruje a zosilňuje sociálny antagonizmus a tým aj spoločenské napätie smerujúce k možnému sociálnemu výbuchu.

Pritom tento rozpor nie je možné riešiť ani zvyšovaním nepriamych daní a ďalším obmedzovaním masového dopytu po bežných prostriedkoch, ani zvyšovaním množstva peňazí a ich rozdávaním prostredníctvom rozpočtu, ani inflačnými procesmi. To všetko je len kontra produktívnym prilievaním oleja do ohňa. Kedy a kde sa tento negatívny vývoj zastaví, ak sa vôbec zastaví?

Úspech kapitalistov a podnikateľov je vo významnej miere založený na lacnej pracovnej sile (poprípade aj subdodávateľov). Čím je jej cena (mzda, plat) nižšia, tým viac ostane konkrétnemu vlastníkovi produktívneho majetku – podnikateľovi, kapitalistov, celému štátu v ktorom je také „veľké“ vlastníctvo koncentrované. A to bez rozdielu či sa tomu hovorí vykorisťovanie, parazitizmus alebo vysávanie druhých. Klasicky takto kapitalizmus využíval ľudí doma vo vlastnej krajine. Dokonca aj teraz tu cítime tlak na zvyšovaní využiteľnosti živej práce, a to ak nie priamym znižovaním mzdy, platov, tak určite zaostávaním za rastom jej produktivity a dokonca výrazným zvyšovaním jej intenzity (čo inak povedané znamená tzv. „zoštíhľovanie“ podnikov?).

Dnešné najvyspelejšie a najbohatšie krajiny, bežne sa im hovorí „západné“, však svoje bohatstvo od dôb kolonializmu získavali hlavne v cudzích krajinách, v zahraničí. Robili to bez akýchkoľvek ohľadov celé desaťročia. Zo začiatku priamymi lúpežami bez hanby, využívaním otrokov (napríklad USA). Táto forma ustúpila do úzadia a dnes už prevažujú iné metódy, oveľa decentnejšie a dokonca pre využívané krajiny a ich obyvateľov „prospešnejšie“. Zisky z lacnej zahraničnej práce prináša, ako je všeobecne známe, predovšetkým „dovoz“ lacných pracovných síl zvonku, čo súčasne vytvára konkurenčný a teda nátlakový nástroj voči požiadavkám domácich zamestnancov; vývoz kapitálu do cudzích krajín, kde potom miestny pracovníci vyrábajú lacnejšie tovary, ktoré je potom predávané všade inde po celom svete za bežné tržné ceny (takto získané mimoriadne zisky potom zhrabnú domáce centrály kapitalistických vlastníkov); podhodnotené kurzy domácich mien „zaostalých lacných“ krajín, na základe ktorých je celá exportovaná domáca práca predávaná často hlboko pod cenu.

Napr. v súčasných podmienkach by sme v ČR zhruba za 1000 Kč domácej produkcie mali dostať zhruba, povedzme 60 až 65 Euro, dostávame však len 35 až 40 Euro. Z toho plynie automaticky a bez výnimky strata 20 až 30 Euro, takže takto nevyhnutne na všetkých exportných transakciách prichádzame najmenej o 30% hodnoty domácej práce. A vo vzťahu k niektorým ďalším štátom s ďaleko viacej podhodnotenými menami je to ešte oveľa horšie (napríklad Ukrajina, alebo Rusko). Túto slučku si však často pletú postihnuté krajiny vo veľkej miere dobrovoľne(?) samé v záujme podpory svojho „exportu“, hoci je to dlhodobá samovražedná politika. To čo im prináša krátkodobé výhody dlho nevydrží. Stačí si všimnúť, že meny tzv. vyspelých krajín také odchýlky medzi sebou nepoznajú a že ich kurzy sa pohybujú v podstate okolo reálnych parít kúpnej sily.

No tieto šance do budúcna už budú vyčerpané. Na obzore je postupné vyrovnávanie ekonomickej úrovne tých vyspelejších (vid napríklad Japonsko a tzv. ázijských tigrov). Pokiaľ k tomu bude dochádzať a to je vo veľkej miere predvídateľné u celého radu krajín (napríklad v strednej a východnej Európe), bude sa cena ich práce doma zvyšovať a ich meny sa budú buď zjednocovať, alebo aspoň približovať k reálnej parite.

Úmerne k tomu tieto doterajšie ekonomické „výhody“ pre bohaté krajiny a ich kapitalistov sa budú znižovať a odpadávať. Pracovníci zostanú doma lebo vonku nebudú predpoklady na vyššie zárobky, vývoz kapitálu prestane mať zmysel keď vonku budú musieť podnikatelia platiť za pracovnú silu to sté ako vo vlastnej krajine (naviac vzniká problém aj pokiaľ sa jedná o zdroje tohto kapitálu, najmä v USA) a pri vyrovnávaní kurzu meny prestane byť import tovaru a služieb z „lacných krajín“ sám o sebe mimoriadne zaujímavý a využívaný. Potom bude platiť zásada „čo si doma vyrobíš tak aj máš ...“

Naviac v súvislosti s vyčerpaním neobnoviteľných (nielen energetických) zdrojov je možné očakávať nástup rasu významných cien komodít, ktorých je už v súčasnosti v bohatých krajinách nedostatok a nevyhnutne musia byť importované. To prinesie významnú zmenu v doterajšom prerozdeľovaní ziskov s tým, že začnú oveľa viac zarábať krajiny spravidla zaostávajúce, ak majú energetické a iné suroviny (napr. Rusko) alebo dostatok poľnohospodárskej pôdy a vody. Za tieto suroviny a potraviny budú platiť viac krajiny ktoré majú ich deficit a to predovšetkým tie, ktoré sú dnes najvyspelejšie. To v každom prípade znamená významný podnet pre znižovanie rozdielov v ekonomickej úrovne celej rady krajín, k vyrovnávaniu ich životnej úrovne a ceny práce.

V kombinácii s rastúcou stratou dôveryhodnosti existujúcich rezervných mien (hlavne USD) je taký vývoj reálny a pravdepodobný, aspoň pokiaľ sa jedná o veľkú časť zaostávajúcich krajín, ktoré dennodenne prinášajú za cenu svojich vlastných strát znížené ekonomické výhody (zisky) bohatých západných krajín a kapitalistov, ktorí ich doteraz takmer bez obmedzení využívali. Zatiaľ totiš práve oni boli a aj sú hlavným zdrojom ich ekonomického rastu. Pokiaľ ale bude tento zdroj obmedzovaný môžeme predpokladať, že „bohatí“ budú postupne prichádzať ročne o bilióny dolárov doterajších bezpracných ziskov a je otázne, či to pre nich nebude znamenať smrteľnú stratu. Lebo práve privilégium ich ekonomickej výlučnosti až doteraz je pre nich nevyhnutnou živou vodou a zdrojom ich politickej moci. Preto je paradoxné, že práve tak žiadúce globálne ekonomické vyrovnávanie krajín je pre kapitalizmus vlastne výraznou hrozbou.

Kapitalizmus sa sám označuje ako „trhová ekonomika“. V skutočnosti však – aspoň podľa klasických kritérií – trh sústavne deformuje, dnes už globálne tím (a nielen) podväzuje súhrnný dopyt. Už bolo povedané, že už doma znížil a znižuje žiadúci dopyt ľudí, predovšetkým zamestnancov zo stredných tried. V druhom rade však takto znížil a ďalej znižuje dopyt celých štátov a dokonca celých skupín štátov. Dochádza k tomu dôsledkom rôznych ekonomických metód „vykostenia“. Takých príkladov poznajú dejiny celý rad už z koloniálnej doby. Platí to napríklad o Číne, ktorá ešte na sklonku 19. storočia bola pomerne stabilizovanou a vyspelou krajinou a za krátky čas ju agresia predovšetkým európskych krajín stačila zničiť tak, že sa stala ich bezvýznamným príveskom a teda aj bedárom, ktorí si od nich už nemohol veľa kúpiť aj keby chcel. Podobný osud však postihol aj Indiu, africké krajiny a či Juhovýchodnú Áziu.

Ani v moderných časoch sa chamtivý kapitalizmus a kapitalisti nesprávali inak. Ešte máme pred očami nedávne zjednotenie NSR a NDR, ktoré veľmi rýchlo zdecimovalo východonemecké oblasti, lebo nedostali priestor z udržaniu a rozvoju vlastnej relatívne vysokej produkcie a už veľa rokov musí žiť z dotácií, ktoré im musí dávať západná časť Nemecka, ktoré to samozrejme z nevôľou znášajú. Nakoniec, to isté platí pre bývalý blok Rady vzájomnej hospodárskej pomoci, vrátane Ruska a bývalých Sovietskych republík, ktoré v rámci západnými poradcami naordinovaných privatizácií, devalvácií meny a otvorenie sa pred dovozom (atď.) v podstate prišli skoro o všetko (tu však neprichádzajú do úvahy žiadne náhradné dotácie).

Pre západ to znamenalo mimoriadnu hospodársku injekciu, ktorá mu medzi tým priniesla už bilióny dolárov. No zato ma na svojich východných hraniciach zadlžených chudákov, ktorí už narazili, alebo čoskoro narazia na hranice možností ďalších úverov a stanú sa viac menej insolventnými. Ako potencionálny dobrí zákazníci budú potom zjavne stratení a budú skôr považovaný za príťaž, ako sú už považované rozvojové krajiny (?) (ktoré sa nazývajú aj ako krajiny LDC). A vlastne ani Latinská Amerika na tom nie je lepšia; aj tu sa situácia vyvinula tak, že dôsledkom dlhodobej spolupráce s Medzinárodným menovým fondom vo väčšine krajín až splátky pôžičiek a úroky prevyšujú výšku dovozu kapitálu. Dostali sa tak do „večného“ kolotoča  vytĺkania klinu klinom, neustáleho hľadania nových pôžičiek s cieľom splatiť predchádzajúce pôžičky a bežné úroky. Takže po likvidácii a „vycicaní“ RVHP už dnes kapitalizmus nemá v dohľade žiadne nové perspektívne trhy. Na druhej strane pretrvávajú a rozširujú sa oblasti svetovej chudoby, kde musia ľudia žiť za pár dolárov denne. Je možné, že do tohto pásma onedlho skĺznu aj niektoré zúbožené štáty bývalého Sovietskeho zväzu.

Vidíme že to, čo prináša z krátkodobého pohľadu veľké zisky, z dlhodobého hľadiska znamená stratu veľkých trhov a tak aj zákonite obmedzené možnosti kapitalistov a vyspelých štátov v oblasti rastu ich kapitálu. Pritom sa takto polarizujú hospodárske a spoločenské pomery „vyspelých a zaostalých štátov“. Ako je vidieť, niečo na tej trhovej ekonomike nefunguje. Je to začarovaný kruh ktorý nenásytný kapitalizmus nie je schopný uzavrieť. Zdá sa, že kapitalizmus už nebude mať na svete nové významné trhy pre „vyžieranie“, aspoň nie v dohľadnom čase. To znamená, že pre kapitalizmus a jeho rozširovanie sa už neexistuje žiaden nový geografický priestor.

To však nie sú jeho všetky slabiny a riziká. Určite k nim patrí aj skutočnosť, že súčasné prostriedky modernej informačnej techniky ohrozujú doteraz jednotnú frontu kapitalistickej propagandy, znižujú a maria tak jej účinnosť a pôsobenie na vymývanie mozgov. Rastú aj nové konkurenčné centrá vládnúcim USA a západným krajinám s ktorými musia počítať a deliť sa s nimi o moc. Predovšetkým sa jedná o Čínu a s najväčšou pravdepodobnosťou aj o Rusko.

Okrem toho vo svete nielen že existujú, ale stále aj narastajú zásadné globálne problémy, ktoré súčasný spoločenský systém sám do veľkej miery vytvoril a s ktorými si teraz nevie rady. Zatiaľ pred nimi len zatvára oči a ich riešenie odsúva do budúcnosti, čím sa možnosti ich účinného riešenia deň zo dňa znižujú. Máme tu na mysli napríklad zmenu klímy, znečisťovanie planéty, vyčerpávanie neobnoviteľných zdrojov, preľudnenosť planéty jadrové riziká a pod. Zaoberať sa týmito problémami by bolo oveľa väčším hrdinstvom ako kopať do komunistov. Kapitalizmus ľudí delí na privilegované (osoby, krajiny) a tie ostatné a to podľa nespravodlivých a často nepoctivých kritérií. Jeho hriechy sú nevypočitateľné lebo sa jedná o systém ktorý sa neštíti ničoho. Zlodejský a falošný, neprimerane poškodzujúci prírodu, podnecujúci vandalizmus a kriminalitu, strašidelný a agresívny vo vzťahu ku krajinám, ktoré by sa opovážili tancovať inak ako oni budú pískať atd. Vytvára priepastné sociálne rozdiely, zakladá organizovaný zločin, brutalitu, narkomániu a podobné „vymoženosti“ jeho „civilizácie“. Sám sa však vydáva za nevyhnutný zdroj a ochrancu slobody a ľudských práv. Vydáva sa za strážcu demokracie doma aj v celom svete.

V skutočnosti je to ale systém hlboko antidemokratický. Ak si odmyslíme existenciu tzv. „slobodných“ volieb, ktoré medzitým degradovali na masívne reklamné kampane (viď. slogan podľa ktorého „ak by voľby mali nejaký význam, tak by už dávno boli zrušené“), tak potom oni v skutočnosti väčšine populácie (masám, stredným vrstvám) mnoho reálneho neprinesú.

A veľký majetok demokracii v praxi likviduje, lebo je prostriedkom k ovládaniu a využívaniu ľudí (pracujúcich, občanov a voličov) a nie k ich slobode. Však nikto sa ani nesnaží popierať, že v kapitalizme je (jedinou?) skutočnou zárukou slobody a nezávislosti len dostatok, či vlastne nadbytok peňazí...

Spomínané slabiny je možné považovať za nejaké deštrukčné náboje založené a tikajúce pod celým kapitalistickým systémom. Celá rada svetových intelektuálov a kritikov si to už dávno uvedomila (spomeňme aspoň tých najznámejších Chomsky, Stieglitz, Krugman, Vallerstein, Greer, Moore, Faber). No a koniec koncov to platí pre väčšinu svetovej populácie vo všeobecnosti, u ktorej sa to prejavuje (aj keď možno len povrchne) nárastom anti amerikanizmu a anti sionizmu.

Dnešný globálny kapitalizmus je viditeľne chronicky chorý, vlastne on sám ako taký je základom nemoci spoločnosti. No už dávno táto choroba nepredstavuje chrípku, je to skôr chronická metastázujúca (smrteľná) rakovina. Už dávno sa nejedná o systém, ktorý znáša zlaté vajcia, ale o systém, ktorý zlaté vajcia kradne iným a zhrabuje ich na hromadu ktorá patrí pár vyvoleným... Systém, ktorý stojí na brzde možného uchovania a rozvoja kvality života väčšiny a zrejme aj celej planéty. Ako z tohto všetkého marazmu vystúpiť von, čo všetko ešte môžeme očakávať? Dôjde k prehĺbeniu demokracie, alebo k fašizácii spoločnosti?

Rozhodujúce slovo, ako sa zdá, bude mať predovšetkým vývoj v samostatných USA. Ešte stále sa jedná o super veľmoc, aj keď táto super veľmoc už dávno stratila oprávnenie byť v niečom vzorom. Tak to bude aspoň pre najbližšie roky. O situácii v ktorej sa nachádzajú USA sme už hovorili. Začiatok ich uzdravovania by sa musel opierať o reálne ekonomické rozhodnutia no tie zatiaľ absentujú. Predovšetkým by museli nastúpiť obrovské úsporné opatrenia všetkého druhu, alebo aspoň výpredaje existujúceho hmotného majetku, v rozsahu najmenej jedného bilióna dolárov ročne, čo by aj tak stačilo len na zastavenie ďalšieho rastu dlhov. To čo sa zdá, že neprichádza do úvahy, nikto si ani nechce predstaviť následky takéhoto skutku v oblasti sociálnej a vojensko-politickej. Pokiaľ sa jedná o druhú cestu smerujúcu k mimoriadnemu vysokému zvýšeniu efektivity ekonomiky a rastu jeho produkcie (no nie len v službách, alebo dokonca len v „bankách“) je možné konštatovať, že na to už tento štát nemá. Môže sa o to už len pokúsiť, ale v tomto smere už premeškal svoj čas. Skrátka a jasne, svoje dlhy súčasné USA určite nedokáže zaplatiť.

Ostáva im už len špecifická, ale najreálnejšia „tretia cesta“, to znamená kradnúť majetky u druhých. Pravdepodobne k nim príde tak či tak na základe výrazného znehodnotenia dolára, ktoré, ako sa hovorí je „predo dvermi“. Veritelia zaplačú nad stratami, samozrejme ak si to nechajú len tak beztrestne urobiť. No asi nič iného im neostane. No ani to nebude stačiť. Bude sa musieť snažiť o získanie nových reálnych zdrojov. Bude musieť ísť o získanie nových reálnych zdrojov, ako to svetu ukázali USA nedávnou agresiou v Iraku. Na programe je teraz predovšetkým Rusko. Pred útokom na Rusko budú ešte prebiehať rôzne rituálne gestá a „vzájomné vyjednávania“ s najrôznejšími kompromismi, ale konečný cieľ stále zostáva. USA nemôžu ponechať Rusku také ohromné zásoby energetických a iných surovín, keď ich oni majú nedostatok. Okrem toho, budú sa snažiť odstrániť jeho, ešte stále silný jadrový program a jadrové zbrane ktoré by ich mohli ohrozovať.

K dispozícii majú rozpracovanú stratégiu prvého jadrového úderu, ak sa im hrozbu odvety na báze supermoderných vojenských technológií podarí odraziť, alebo minimalizovať.

Reálnejšie však asi bude takpovediac k jeho rozbitiu využiť skupinu „ochotných“ štátov z bývalého sovietskeho bloku, predovšetkým tých najhorlivejších zo Strednej Európy a z Pobaltia. Tí, ako sa zdá, budú ochotní položiť na oltár veľkého brata svoje vlastné krajiny a svoje obyvateľstvo a z pohľadu USA by bola hlúposť to spolu s nimi nepripravovať. Takže, stredná a východná Európa nemajú ďaleko k tomu, aby sa opakovane stali svetovým bojiskom. USA nakoniec môžu stáť, akože stranou, vyprodukujú len nejakú tú zámienku, dodajú zbrane a nevyhnutnú podporu. K tomu všetkému aj EÚ priloží svoje polienko.

Samozrejme dopredu nevieme ako sa vyvinie situácia u iných dôležitých hráčov, ako je Čína ale aj Latinská Amerika. V každom prípade čakajú Rusko v najbližších rokoch nepríjemné chvíle, ak bude ochotné a schopné svoje územie, ľudí a svoje prírodné zdroje ochrániť. Zdá sa, že sa vrátila neistá situácia tridsiatich rokov minulého storočia, ktorá oznámila svoj nástup Mníchovom. Dnes to môže byť nejaká iná provokácia. V každom prípade platí, že v zúfalej situácii môžu nielen ľudia, ale aj krajiny robiť zúfalé veci, napríklad nevládali by uniesť stratu svetovej nadvlády.

Je nutné konštatovať, že kapitalizmus bol a je (?) technicky a obchodne úspešný. No ako je vidieť je aj sám o sebe nielenže veľmi rizikový, ale pre ľudí (väčšinu ľudí) systém zlodejský, asociálny, neefektívny, nerovnovážny, škodlivý, falošný, nebezpečný a zákerný. Vo svojej podstate je aj nedemokratický a amorálny. Za základ svojich hodnôt považuje nebezpečnú, neobmedzenú mieru slobody jednotlivca, formulovanú v rôznych verziách ideológie liberalizmu a neoliberalizmu. Nerešpektuje fakt, že rôzny ľudia a národy majú rôzne povahy, rôzne túžby po moci a rôznu mieru sebectva, rôzne požiadavky na vlastné svedomie.

V takej situácii sa také chápanie slobôd zvrhlo na ich maximalizáciu pre tých, ktorí majú minimálne ohľady na iných ľudí, alebo nemajú žiadne. Zjednodušene sa potom za slobodu považuje vlastniť čo najviac majetku, preto lebo ten určuje podiel ľudí na faktickej moci.

Je to systém, ktorý pokladá za normálne, aby v spoločenskom ringu spolu bojovali a to bez akýchkoľvek pravidiel kategórie ťažkej a mušej váhy a dopredu známi výsledok takéhoto boja považovali za spravodlivý.

 Je to systém neľútostný, neľútostný a nadmieru zločinecký a jeho nositelia sú z veľkej časti  aj sociopati. Veď v súčasnosti, počas jeho neobmedzenej vlády umiera hladom a z dôsledkov nedostatočnej lekárskej starostlivosti 24 tisíc malých detí denne. To za rok predstavuje 8,8 mil. detí a celkový počet týchto detí, vzhľadom k progresívnemu vývoju v tomto storočí sa môže pohybovať okolo až okolo miliardy. Čo oproti tomu boli, ani nie dokázané, hladomory v Rusku a v Číne?

Na svetovej scéne takto pôsobia a stretávajú sa traja hlavní hráči. Na jednej strane samotná naša planéta a jej príroda, na druhej strane ľudstvo rozdelené do dvoch základných táborov. Dá sa povedať, do dvoch hlavných kást. Na spoločenskú etiku triedy vládnúcich kapitalistov podporovaných triedou ich pomáhačov (politických, manažérskych, mediálnych atď.) a na stredné triedy tých ostatných ostávajúcich (tí sa môžu ešte ďalej deliť na ľudí z prevažne vykorisťovateľských krajín a krajín vykorisťovaných). Ti sú samozrejme manipulovateľní a manipulovaní, nejednotní, rozhádaní, pasívny a v podstate bezmocní. Pre kapitalistov sú len využiteľným materiálom, len ľudským faktorom s ktorým si až doposiaľ vo veľkej miere môžu robiť čo chcú.

Kapitalizmus (imperializmus, globálny imperializmus) napriek všetkým svojim chorobám ktoré sme vymenovali, je zatiaľ stále v trvalom útoku, zatiaľ stále vyhráva, dokonale máva nielen s miliardami jednotlivcov, ale aj s desiatkami „poddaných“ krajín. A to nielen v treťom svete, ale napríklad aj v rámci samotnej Európskej únie. V súčasnosti je úplne bezmocná proti jej skutkom celá naša planéta. Vo svojom boji proti nej sa riadi zásadou podľa ktorej „účel svätí prostriedky“ a nehanbí sa použiť žiadneho prostriedku vrátane agresie, vojny a okupácie.

Predpokladom možnej nápravy problémov, hriechov a hrozieb dnešného sveta nemôže byť len snaha udržanie a či posilnenie sociálneho štátu. To je samé o sebe len neurčité vábne, celkom nezávažný a pritom vlastne len ústupový pojem, ktorý má napomôcť zakryť neschopnosť a bezmocnosť hľadania principiálneho riešenia.

Sociálny štát je určite (oveľa) lepší ako nič, ale aj on stále ostáva len kapitalistickým podvodom. Opiera sa o reálny predpoklad, že nutné spoločenské zmeny a spoločenská spravodlivosť bez všetkého odporu umožnia samotní kapitalisti ako akúsi „charitu“, pretože si uvedomia opodstatnenosť kritiky a budú mať ľudské pochopenie pre masy chudobných a trpiacich. Vraj kapitalistov je treba len presvedčiť a apelovať na ich sociálne cítenie. To je však len chiméra.

Nositelia týchto teórií skrývajú fakt, že riešenie nie je možné hľadať v nejakom druhotnom, alebo terciálnom prerozdeľovaní zdrojov, ale v ich primárnom rozdelení, to znamená v zaistení a spravodlivom odmeňovaní pracujúcich za vykonanú prácu.

Nejedná sa o nejaké milodary dobrého štátu, ale o to, aby ľudia dostávali nazad to čo sami vytvorili. A práve tu ide dlhodobo vývoj úplne opačným smerom, pretože nožnice medzi vysokými príjmami bohatých a príjmami tých ostatných sa práve v posledných desaťročiach stále viac roztvárajú. Za sociálny štát „bojujú“ predovšetkým dnešní ľavicoví(?) politici tzv. vyspelých krajín, ktorí sa tak snažia zabezpečiť pred „národom“ alibi, že dostatočne presadzujú ich záujmy. Nechcú ani počuť o tom, že kapitalisti aj v ustupovali neradi len v situácii, keď to museli a to vzhľadom k vnikajúcej konkurencii bloku štátov a to či viac, alebo menej úspešných, snažiacich sa o presadenie sociálnych princípov v rámci spoločenstva Rady vzájomnej hospodárskej pomoci. Po likvidácii tohto nepriateľa si prestali kapitalisti dávať servítku pred ústa a ani v minulosti si ju dávať nebudú. No a na vysnívaný sociálny štát zvysoka kašľú a presadzujú len svoje záujmy. No a súčasní politickí „kapry“ si nebudú nejakými vážnymi politickými stretmi koledovať o to, aby si nakoniec vypustili vlastný rybník.

Pritom všetkom, svet by sa bez kapitalistov celkom dobre zaobišiel. Nikto ich predsa nepotrebuje. Tú úzku skupinku boháčov, ktoré reprezentuje len niečo viac ako promile svetovej populácie ľudstvo môže kľudne postrádať. A to o to skôr, že v ich rámci z veľkej časti rozkazuje rozkazuje  len malá skupina, niekoľko stoviek dolárových miliardárov, ktorí však o sebe vedia a na rozdiel od nás „pracujúcich“ dokážu napriek dielčích vzájomných rozporov organizovať a presadzovať svoje ciele a to viac menej koordinovane (viď. ich známe inštitúty ako napríklad Bilderbergská skupina alebo Sionistický kongres). Keby tieto zmizli zo svetovej scény, svet by si to ani hypoteticky nevšimol. Pretože to, čo ich dnes robí mocnými a nepostrádateľnými nie je žiaden mimoriadny intelekt, výkonnosť alebo morálka, ale len a len ich peniaze (ktoré vlastne ani nemusia byť pravými peniazmi ako sme si to už vyššie ukázali). Tieto peniaze na jednej strane získavajú vykorisťovaním, okrádaním a anti produktívnymi a rozvratnými špekuláciami a na strane druhej ich používajú k zabezpečeniu a udržaniu svojej moci. Za tieto peniaze si kupujú svetovú propagandu, to znamená verejnú mienku, za tieto peniaze ovládajú políciu a justíciu, za ne si kupujú a rozmiestňujú vlastných poddajných politikov prakticky vo väčšine štátov sveta. No a to hlavné, za ne vybudovali a udržiavajú celosvetovú sieť tajných špionážnych a podvratných služieb a armády zo základňami po celom svete a na všetkých oceánoch, umožňujú im viesť potrebné vojny a okupovať krajiny ...

V efektívnom, spravodlivom a demokratickom vedení krajiny by však úplne prepadli. Je divné, že aj tí „blbí a zlí“ komunisti boli pre ľudí prospešnejší a spravodlivejší. Pritom ale, ako všetci vieme, im propaganda nemôže prísť na meno a stále sa množí návrhy na zúčtovanie s nimi. No ľudia si to aj tak vykladajú po svojom.

Niekde som počuj, alebo čítal, už presne neviem, ironický slogan podľa ktorého „skôr ako tých komunistov povešiame na pouličné lampy, mali by sme z nich vymlátiť informácie, ako to robili, že za 40 rokov mali na všetko peniaze a žili bez dlhov“. No a to dokázali nielen v našej malej krajine ČSSR, ktoré súčasní kapitalisti za púhych dvadsať rokov priviedli k ekonomickému a morálnemu krachu. Vlastne je to tak po celom svete, aj vo vyspelých a „bohatých“ krajinách. Výrazným dôkazom o pravdivosti týchto slov je obrovská a bezvýchodisková zadlženosť týchto krajín. Napríklad zadlženosť USA už koncom roku 2007 presiahla 51 biliónov USD (dlhy štátu, republík a miestnych orgánov, komerčné dlhy a dlhy domácností dohromady), v Európskej únii dlh predstavuje úhrada 50 tisíc Euro na jedného obyvateľa.

Nie sú potrebné ďalšie dôkazy o úplnej zbytočnosti a škodlivosti dnešných kapitalistických „elít“ a ich poskokov. Ukázalo sa, že kapitalizmus je síce nablýskaný, ale pre väčšinu ľudí nevýhodný. Vytvorená demokracia sa zmrštila na formálne voľby, ktoré sú organizované skôr ako reklamná kampaň.

Ako je vidieť, dnešný vládcovia neukázali žiadne schopnosti, ukázali len vlastnú chamtivosť a bezohľadnosť.  V opačnom prípade by USA, EÚ (vrátane našej malej ČR) nedopadli tak ako dopadli teraz. Preto by bol najvyšší čas sa ich zbaviť, zobrať im z rúk moc, uplatniť právo pracujúcej väčšiny „zmocniť sa politiky a ekonomiky vo vlastnej krajine“ tak ako to hovorí známy americká režisér Michael Moore. V praxi by to znamenalo zobrať im monopol na verejné objednávky, verejné dlhy, neobmedzené používanie peňazí obyvateľov (vklady, poistky atď.), nadmerné a nekryté vydávanie peňazí ( čo platí nielen pre americký FED),  burzy, zahraničné daňové raje (prevody a úniky pred domácimi zákonmi), cudzích pracovníkov (doma aj v zahraničí), vlastníctvo prírodných zdrojov, technických a technologických monopolov a pod.

Ako ukázal sám život, okrem iného aj v tejto práci uvádzané faktá o spoločenskom vývoji v bývalom „socialistickom“ Československu, kvalitatívny problém ich osobnej náhrady z radov ľudí, z radov obyčajných občanov nebol, nie je nijakým problémom. Aj keď politici a aj iní predstavitelia bývalého režimu tiež za veľa nestáli, no stále boli lepší a vo vzťahu zo zabezpečovaním lepšieho života väčšiny obyvateľstva bol úspešnejší ako to dokazujú kapitalisti z takzvaných „lepších a najlepších rodín a kruhov. Je a vždy bude pre správu demokratickej spoločnosti a jej ekonomiky z čoho vyberať. Bohatí kapitalisti, bývalá šľachta a ich potomkovia, cirkevná hierarchia a podobní predstavitelia súčasnej elity na to, ako je vidieť nestačia a to ani morálne. No ak vychádzame z reálnych faktov a nie z toho, čo o sebe oni sami tvrdia a ako sa nám predvádzajú. O to viac to platí pre triedu „pomáhačov“ kapitalistov, ktorá z pravidla potreby je ochotná zo zmenami spoločenskej situácie a veľmi rýchlo sa vie týmto zmenám prispôsobiť. Tento problém by bol len druhotný. Táto skupina ľudí, to sú potencionálny prebehlíci, ktorí by sa nakoniec pri eventuálnej zásadnej zmene spoločenského systému (smerom k socializmu) vnucovali sami, aj keby ich o to nikto nežiadal.

V súčasnej situácii, v daných podmienkach, to všetko sú len ilúzie a bezvýznamné božské želania (ktoré si vari nikto verejne nedovolí ani vysloviť). Dokonca si ich masy svetovej populácie zo stredných tried a ich predstavitelia (ak vôbec o nejakých je možné hovoriť) vari ani neuvedomujú. Niet sa ani čomu čudovať. Hlavné prekážky sú úplne prozaické, ale plne funkčné. Je to všeobecná nejednotnosť, rozoštvanosť a akčná nekoordinovanosť 4/5 svetovej populácie patriacej k strednej triede. Neexistencia reálnych, ale pritom aj nevyhnutných sociálnych vízií a cieľov, jalovosť a nevyzrelosť sociálnych ideí, no a v neposlednom rade aj nedostatok potrebných charizmatických vodcov. Hoci sa o tom sem tam začína už hovoriť, dokonca o „sebauvedomovaní más“ nedávno hovoril aj známi americký intrigán a konšpirátor Brzezinský, no zatiaľ sa také tvrdenie zdá stále prehnané a predčasné.

Kapitalisti však stav svete a vývoj myslenia ľudí určite sleduje a tieto úvahy nie sú im neznáme. Preto pozor! Tak, ako my nepotrebujeme týchto plutokratických kapitalistov, tak ani oni nepotrebujú nás, masy ľudí (strednú triedu). Úplne by im vystačila taká desatina svetovej populácie, povedzme takých 600 až 700 miliónov poslušných moderných otrokov; súčasne by sa „vyhubením nadbytočných“ na dlhú dobu odľahčilo aj tretiemu hráčovi, to znamená našej planéte, ktorá je na rozdiel od ľudských más pre nich a pre ich život nevyhnutná. Im by stačilo zaistenie si svojej moci a doterajšieho spôsobu života. Aj také úvahy sa vraj už na „najvyššej úrovni“ neformálnej, ale dostatočne mocnej svetovej vlády diskutovali. Stačilo by pre začiatok vyradiť (zničiť?) pár darebáckych štátov, akými sú predovšetkým Rusko, Čína a Irán. Dokonca, môžu k tomu využiť aj rôzne prírodné katastrofy , epidémie a či hladomory. Možno aj eugeniky. V poslednej dobe sa dokonca hovorí o účinnej klimaticko-tektonickej zbrani USA (systém HAARP). Dnešná svetová populácia je pre kapitalizmus v podstate nepotrebná, no je samozrejmosťou, že aj on potrebuje zachovanie zdravej planéty. Aj keď on sám pre to veľa neurobil a nerobí, naopak, stále pokračuje v jej poškodzovaní. Stále nie je známe, či svetovládci dokážu tento problém (väčšiny ľudstva) eliminovať bez toho, aby pritom nenávratne nepoškodili náš svet, našu planétu.

Možno sú to len fantázie, nezmyselné konšpiračné teórie. Je však reálne a pre vládnucich kapitalistov zrejmé, že ponechať veci samovoľnému vývoju by pre nich v dohľadnej dobe niekoľkých desaťročí nemuselo dobre skončiť. Aj oni teda majú svoje obavy. Iná vec je, že v prípade pristúpenia k reálnym opatreniam na záchranu sveta by sa muselo pristúpiť veľmi rýchle. Situácia je však taká, že hrozí zrútenie americkej ekonomiky a možno aj celých USA. Teraz je to pre nich hra s časom, boj o čas. Výsledok by však stál za to pre krajinu vyvolených. V takom prípade ich otrokmi by sa stal celý svet, celá planéta. Tak ako sa to hovorí v ich prastarých mýtoch.

No nemožno si sypať piesok do očí, zatiaľ je globálny kapitalizmus natoľko silný a pritom aj úplne bezohľadný, že nemá reálneho nepriateľa. USA za bezcenné peniaze majú v rukách svetovú propagandu, rozhodujúcu časť majetkov a zdrojov, svoje intelektuálne a politické garnitúry (hoci zatiaľ pracujú len „v tieni“) v krajinách po celom svete, tajné služby a v napokon aj najsilnejšie armády.

K dispozícii majú aj neúnavne „ohlupujúce“ masové náboženstvo, predovšetkým židovské a kresťanské. Ono má aj jedinečnú „bojovú“ motiváciu, lebo vie, že ako získa (a to už akýmkoľvek spôsobom) udržať a získať nové majetky – kapitál, ktorý je jediným zdrojom ich sily a vlády. To znamená aj ich života  a udržanie sa ich klanov. Je to pre nich veľmi sľubný systém a stojí im za to za neho bojovať, lebo sa v ňom môžu stať ešte bohatšími a mocnejšími, môžu si v ňom spokojne a dobre žiť akýkoľvek vypočítavý darebák ale aj blbec, stačí keď si toho veľa nakradne (alebo už nakradol od alebo jeho predkovia).

Ľudia (hlavne v oblasti našej židovsko-kresťanskej „civilizácie“) sú mediálne zmanipulovaní, vo väčšine prípadov sa správajú ako by boli ochotní ísť dobrovoľne na bitúnok. Chovajú sa apaticky a disciplinovane. Všetky tieto predpoklady umožnili, že je kapitalizmus (imperializmus) napriek všetkým problémom stále na vzostup, je stále ofenzívny(?) určuje smery a tempá strategických hier o tento svet. Dokonca svoju svetovládu ešte posilňuje, lebo ešte stále dokáže priťahovať svoje „poddané“ národy a ľudí, stále sa snaží svet rozvracať a to čím ďalej tým viac, čo dokazuje okrem iného aj sústavne sa opakujúcou sériou farebných revolúcií. Bezpochyby sa s tým vývoj vo svete urýchľuje, no nie je vylúčené, že s tým kapitalizmus svoje sily prepína a sám sa tak oslabuje.

Napriek tejto zložitej a sľubnej vyhliadke „obyčajní ľudia“ – vykorisťovaní, zneužívaní a podvádzaní – pokiaľ majú ostať ľuďmi, nemôžu vydržať vo svojom každodennom úsilí o nápravu spoločnosti, o vytvorenie spravodlivého (socialistického?) spoločenského systému. Nevedia obstáť v boji o zaistenie svojej lepšej budúcnosti a lepšej budúcnosti celej planéty. No ak ľudstvo nechce byť preklasifikované za stádo oviec tak niečo musí robiť. No a k tomu musí využiť všetky dostupné možnosti a to najmä vo vyspelých krajinách kde môžu byť ich snahy najefektívnejšie, ktoré sa tak môžu stať aj príkladom a záštitou tých ostatných „slabsích“ krajín. Väčšinou sú známe, ale zatiaľ nedosiahnuteľné a zatiaľ sa nedajú presadiť. Základným cieľom musí byť v prvom rade snaha o obnovu ekonomických pozícií a práv väčšiny spoločnosti (to je však súčasne spojené s obmedzením ekonomickej základne ale nie zo smrteľne nebezpečným odstraňovaním majetkových a mocenských privilégií kapitalizmu). Zlomovým okamžikom a signálom určitej zmeny pozícií bude doba, kedy skončí, alebo dôjde k výraznému obmedzeniu funkcie US dolára ako svetovej rezervnej meny, keď ich jednotlivé krajiny začnú ako dôveryhodné platidlo odmietať... No a k tomu sa už dlhšiu dobu situácia vo svete schyľuje, zdá sa, že takáto situácia je už za rohom. Ako dobre vieme, centrom riadenia moci a najcitlivejším bodom kapitalizmu sú banky a iné finančné inštitúcie. To znamená je demokratická väčšina spoločnosti musí v prvom rade ovládnuť tieto inštitúcie.

V praxi sa jedná o to, aby štát, alebo iné verejnoprávne orgány zriadili a všade využívali najmenej jednu vlastnú mocnú banku a sporiteľňu, ktorá by mohla využívať lepšie ponuky záruk, výhodnejšie úrokové väzby, nižšie poplatky a vyššiu stabilitu.

V komunikačnom boji zo súkromnými subjektami by tak mohli na svoju stranu pretiahnuť podstatnú časť domácich úspor a tieto využívať k prevzatiu a výhodnejšiemu splácaniu domácich verejnoprávnych dlhov. Jedná sa o to, aby peniaze občanov boli využité k ich vlastnému prospechu, pritom prípadné zisky z toho by sa opäť vracali späť ľuďom. To isté sa dá uplatniť v oblasti osobného aj verejného poistenia. V záujme zaistenia základných istôt občanov nedovoliť, aby peniaze ktoré vyberá štát a či miestne orgány na základe zákona (dane, zákonné poistenie) boli ukladané k správe a pre využívanie súkromným subjektom.

V záujme ozdravenia meny je nevyhnutné regulovať nielen peňažné emisie, ale aj úrokové sadzby, kurz vlastnej meny aj devízovú pozíciu krajiny.

Je nevyhnutné eliminovať špekulatívne obchody všetkého druhu, v prvom rade z nebezpečnými peňažnými derivátmi, možnosťami presunu a umiestňovania vnútorných zdrojov v daňových rajoch, nadmerné riziká v rôznych investičných fondoch a operáciách s cennými papiermi.

Bude nevyhnutné zabrániť možnostiam špekuláciám s nemovitosťami, čo je jednou z podmienok pre odstránenie korupcie politikov. Bude nevyhnutné zvýšiť význam auditov a raitingov.  Využiť všetkých zákonných možností limitovania úrokov a cien najdôležitejšej produkcie a služieb a to najmä v oblasti technických monopolov (elektrina, teplo, voda atď.). Budú sa musieť aj všemožného diktátu Medzinárodného menového fondu.

Cieľom menovej politiky musí byť odstraňovanie dnešného špekulatívneho znehodnocovania našej (Českej) koruny, ktoré vo svojich dôsledkoch znamená, že našu národnú prácu predávame do zahraničia pod cenu zo stratou okolo 40% z exportných tržieb. Naviac platby za tovar sú inkasované väčšinou v dolároch a či Eurách, u ktorých je zjavné prudké znehodnocovanie, čo znamená, že naše „devízové rezervy“ sa potom vyparia bez akékoľvek náhrady ako para nad hrncom ...

To samozrejme nie je ani zďaleka všetko. Bude nevyhnutné vybudovať (obnovovať) vlastnú sieť konkurenčných štátnych a miestnych dodávateľských produkčných podnikov, ktoré by okrem iného mohli primárne zaistiť plnenie verejnoprávnych zákazok za výhodnejších ekonomických ( to platí jednoznačne napríklad pre výstavbu dopravných objektov, alebo pre obchody Štátnych lesov), čo by výrazne sťažilo možnosti korupcie.

Táto požiadavka nie je nijako mimoriadna, pretože možnosti presadenia sa výhodnejšieho spoločenského vlastníctva (vrátane družstevného) sú opäť oživované aj významnými ekonómami. Napríklad v roku 2009 za návrhy a odôvodnenie takýchto požiadaviek získala významná americká ekonómka Ostromová Nobelovu cenu.

Zatiaľ sú však v Čechách verejnoprávne organizácie (ak vôbec sú) voči súkromnému sektoru práve vo veľkej nevýhode. A to už s tým, ako sú zverejňované informácie pri výbere dodávateľov a odberateľov, ako majú informovať verejne o veciach, ktoré sú u privátnych subjektoch v ich záujme obchodným tajomstvom a pod. V rámci toho všetkého potom hravne miestne orgány môžu účelovo prevziať vlastníctvo, alebo aspoň získať rozhodujúci vplyv na riadenie a využívanie prírodných zdrojov (vrátane pôdy a lesov) a rôznych technických monopolov na svojom územiach. Obnoviť a posilňovať podiel domácej produkcie na vnútornom spotrebnom a investičnom trhu, čo v podstate znamená prevziať vlastný domáci trh. Budovať ekonomicky silné verejnoprávne fondy pre dlhodobé zabezpečenie sociálnych dôchodkov, ochranu práce, ochranu zdravia, životného prostredia a podobne, s vlastnými príjmami a to hlavne zo zákonného poistenia a zaistenia vlastným majetkom. V záujme zabezpečenia zamestnanosti pre vlastných (domácich) pracovníkov obmedzovať ekonomickú emigráciu a vykorisťovanie cudzej pracovnej sily, čo sa v minulosti stalo nástrojom ekonomického nátlaku na domácich pracovníkov a pôsobí na domácu populáciu spravidla rozkladne. Štát a miestne orgány nemajú dôvod poskytovať akékoľvek (priame a či nepriame) dotácie zo svojich rozpočtov súkromným subjektom. To platí najmä pre hospodárske organizácie, vrátane bánk, ale aj o rôznych „charitách“, ktoré sú často len krytím pre zverejňovanie rôznych celebrít a financovanie samozvaných predstaviteľov. Hlavne v prípade financovania dotácií podnikom je možné (priam nutné) ich kapitalizovať do formy (spolu) vlastníctva s príslušným podielom práv na rozhodovanie o ich činnosti. V daňovom systéme je potrebné zvrátiť doterajšie trendy a prenášať väčšiu váhu na zdanenie príjmov, v rámci toho potom uplatňovať výrazne progresívnejšie zdanenie vysokých a mimoriadnych príjmov. Predovšetkým ak sa jedná o najrôznejšie príjmy z majetku vrátane dedičnej dane. Vo všeobecnosti je možné a nutné uplatniť majetkové priznania (samozrejme nad určitý limit, ktorý by z tejto povinnosti vylúčil všetkých občanov), výsledky ktorého by mohli byť potom využité jednak pre vyšetrovanie závažných trestných činov, ale aj ako podklad pre konfiškáciou zisku a majetkov získaných z podvodov a hospodárskych zločinov všetkého druhu, (v našich podmienkach najmä v privatizačných a reštitučných podvodoch), k úhradám neplatenia daní a zákonného poistenia, alebo napríklad u nevysporiadaných škodách na životnom prostredí.

To všetko a samozrejme celá rada ďalších krokov by účinne obmedzovala vznik nezaslúženého majetku a tým aj politicko-ekonomickej moci ich kapitalistických vlastníkov aj v rámci existujúceho systému.

No nakoniec je potrebné jasné vyjadrenie. Aby bolo možné sa o tieto kroky čo i len pokúsiť, musela by napríklad Česká republika najskôr opäť obnoviť svoju štátnu nezávislosť. Je to potrebné preto, aby mohla opäť sama o sebe rozhodovať. V praxi by to znamenalo vystúpenie z EÚ (namiesto členstva by stačila asociačná zmluva), Rady Európy, NATO a dokonca aj z MMF. Musela by odstúpiť od „zmlúv ochrane investícií“. Kto to ale urobí? Nikto z politikov ani z rôznych bojových „nezávislých“ intelektuálov si na to netrúfa, alebo nemajú ani záujem o tom premýšľať. No a pokiaľ by k tomu aj došlo, tak čo by sa vlastne stalo? Určité príklady takéhoto postupu už predsa poznáme – Srbsko, Irak, Afganistan Líbya. Z ČR by sa v momente stala „diktatúra“ známe porušovaním základných ľudských práv, nastúpilo by „humanitárne bombardovanie“ v záujme záchrany civilistov a hotovo. Nová „kosovská“ provincia by sa potom mohla prikmotriť k susednej „demokratickej“ SRN a potom by konečne táto otravná „kosť v hrdle“ ukončila svoju štátnosť.

Je to priam defetistické (porazenecké). Každý si môže odpovedať sám. No napriek tomu si myslím, že v každom prípade sú také kroky hlavne pre strednú triedu malých krajín bezpodmienečne nutné. Myslím si, že v tejto oblasti je aj priestor pre spájanie záujmov a síl sociálne a patrioticky cítiacich a jednajúcich subjektov, inštitúcií a ľudí. Musia sa od samotného začiatku usilovať o prepojenie sociálnych záujmov s inými tzv. netradičnými spojencami, ktorí preferujú iné, no rovnako dôležité záujmy. Teda národné (české) záujmy o štát, obec a rodinu. Požadujú obnovu našej suverenity, návrat domácich zdrojov do domáceho vlastníctva a teda aj o „oddeformovanie“ českej histórie. Tu sa nejedná výhradne o ciele pravicové, alebo ľavicové, pokiaľ oboje tieto hnutia majú záujem o obnovu a udržanie dôstojného postavenia vlastného národa.

Preto je potrebné usilovať sa o obnovu a šírenie oprávneného národného (českého) neformálneho ale uvedomelého vlastenectva a zároveň aj dôsledne chrániť svoje štátne záujmy. Svet je tvrdý, hlavne ten tzv. Západný. Napriek všetkým ušľachtilým rečiam a sľubom nám zadarmo nikto nič nedá, každý sa v rámci svojich možností snaží a bude snažiť nás len ošklbať a ešte viac podrobiť.

Tento článok je jednou kapitolou z pripravovanej, zatiaľ nevydanej knihy.

 

Libyjské hnutí odporu. Rozhodující okamžik pro Afriku

Libyi vyhrála revoluce Al Fateh. Nyní se jasná pravda konfrontuje se Severoatlantickou teroristickou organizací (NATO) – Muammar Kaddáfí rozdal Libyjcům miliony Kalašnikovů. Pokud by to byl brutální diktátor, jak se nás NATO snaží přesvědčit, pak by ozbrojená populace mohla obrátit své zbraně proti němu a revoluční ozbrojené síly by nyní měli plnou podporu NATO, pokud by tak učinily.

Místo toho byl 1. července více než milion Libyjců na Zeleném náměstí a v okolních ulicích, aby si poslechli projev Muammara Kaddáfího a protestovali proti NATO.

Čínská média uvedla počet 1,7 milionu lidí a Intifada – internetová stránka Hlasu Palestiny – to označila za „největší demonstraci ve světové historii“. Dav neustále vykřikoval „Chceme Kaddáfího“, zatímco rozvinul zelenou vlajku dlouhou 6 kilometrů.

Revoluce Al Fateh dala Libyjcům ochutnat důstojnosti, která přichází se skutečnou nezávislostí a skutečnou suverenitou.

Na rozdíl od mnoha států „rozvojového světa“ nebyla Libye, pod vedením Muammara Kaddáfího, podrobena ani Východu, ani Západu. První věc, která vás praští do očí, když vystoupíte z letadla na mezinárodním letišti v Tripolisu, je, že Libyjci svoji zemi pevně kontrolují. Libye je mocensky samostatná a Libyjci se k pokusu NATO o rekolonizaci nestaví přátelsky.

To, co v Libyi vzniklo, je pro NATO hlavolam. Možná si představovali, že po tak zuřivých náletech budou Kaddáfího síly rozdrceny.

Místo toho jsme svědky opaku. Tváří v tvář této totální agresi, více než 10,000 bombovým náletům a pět měsíců po jejich začátku, zůstaly libyjské vlastenecké a revoluční ozbrojené síly a převážná většina Libyjců pevné a loajální, a brání svoji revoluci a jejího vůdce.

Dokonce probíhají shromáždění na podporu Kaddáfího i v Benghází, a dochází k neustálým přestřelkám mezi pro-Kaddáfího jednotkami a vzbouřenci v Benghází a Misurata. Ve vesnicích a městech, údajně pod kontrolou vzbouřenců, lze vidět zelenou vlajku revoluce Al Fateh na každém domě a veřejných budovách. Jedna věc je jasná, pokud by Kaddáfí neměl masovou podporu, nemohl by vzdorovat tomuto barbarskému útoku tak účinně.

Každý den vzbouřenci odhalují, že jsou pouhé loutky imperialistického komplotu na svržení libyjské revoluce. Nemohou volat po zdravotní péči, bezplatném vzdělání, dotovaných potravinách a podílu na ropném bohatství, protože to vše již mají.

Obyvatelé v oblastech kontrolovaných NATO podporovanými vzbouřenci sdělili, že vzbouřenci vykrádají obchody a odvážejí zboží a potraviny pod hlavněmi zbraní. Je také spousta zpráv o mučení, znásilňování a popravách zajatých pro-Kaddáfího vojáků, černých Libyjců a gastarbeiterů ze sousedních afrických zemí.

Povaha vzbouřenců v Benghází je nejlépe ilustrována událostmi, ke kterým došlo poté, co vzbouřenci převzali kontrolu na horskou vesnicí Qawalish v západní Libyi. Mnozí vesničané byli nuceni se z této oblasti vystěhovat, podle zprávy, která se 10. července objevila v New York Times:

„Všechny obchody ve městě byly vypleněny, několik domů bylo vypáleno a městská benzínová pumpa, která byla po pádu Qawalish ve skvělém stavu, byla zničena do té míry, že musela být rozebrána. Z jedné budovy po druhé byl vyhazován nábytek, bylo rozbíjeno nádobí a zrcadla a vše bylo rozmláceno. Vyjma několika vzbouřenců projíždějících ulicemi v autech a náklaďácích bylo město liduprázdné – rozmlácené vyprázdněné město duchů vyzdobené rozbitým sklem.“

Není pochyb, že „koalice démonů“, jak je nazval ministr Louis Farrakhan, pochopila svoji vážnou chybu – ne-li otevřeně, tak zcela jistě za zavřenými dveřmi. Když konečně pochopili, že vzbouřenci v Benghází nejsou, a nikdy nebudou schopni převzít v Libyi moc, „koalice démonů“ se hroutí, a objevují se mezi jejími členy velké neshody ohledně toho, jak k této k naprostému nezdaru odsouzené misi impossible přistoupit.

Poté, co utratily miliardy dolarů v době, kdy jsou jejich ekonomiky v hluboké krizi a hroutí se pod náklady války v Iráku a Afghánistánu, usilují nyní USA a Evropa o řešení, které by jim umožnilo zachránit si tvář.

Francouzi, kteří byli hnací silou stojící za invazí do Libye, nyní tlačí na dialog s Tripolisem. 11. července přinesly Flash News Today zprávu, že francouzský ministr obrany, Gerard Longuet, uvedl: „Zastavíme bombardování, když spolu budou Libyjci mluvit a ozbrojené síly na obou stranách se vrátí do kasáren. Mohou spolu mluvit, protože poskytneme důkaz, že žádné silové řešení neexistuje.“

Nakonec ale bylo všechno jinak. Starý byt v pražských Strašnicích, knihovna plná vzácných svazků (téměř všechny v cizích jazycích, hlavně v angličtině), dřevěné torzo a na něm vojenský baret, který svému diplomatovi, jenž se o ně staral, věnovali čeští vojáci z mise v Saúdské Arábii. To jediné, co zde zbylo z Bonda, byla léta nedopitá láhev staré archivní whisky…   Ve své knize Utajená zákulisí (Petrklíč, Praha 2009) jste napsal, že když jste se v New Yorku setkal se sovětskými zpravodajci, jejich šéf si povzdechl, že zatímco on je ve čtvrté generaci inteligence, jeho velvyslanec je ve své rodině první, kdo umí číst a psát. Jak na tom jste byl se svými kořeny vy? Řekl bych, že jsem svým původem podobný spíš tomu zpravodajci. Já jsem z Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu. Můj táta byl z mnoha dětí, dnes by se dalo říct ze staré socanské rodiny. Zajímavé je, že dědeček byl původní národností Němec, ale už za Rakouska se přihlásil k Čechům, i když vesnice byla téměř celá německá (žil ale na samotě v lese). Odhlásil se ale také z katolické církve, což byla věc krajně neobvyklá. Táta měl povolání, kterému se tehdy říkalo strojník, to v praxi znamenalo, že měl devět řemesel a od toho černého uměl všechno. V devatenácti zakládal v místě komunistickou stranu. Nedávno jsem na půdě objevil jeho knížky, podivil jsem se co všechno četl: filozofii, historii a vše co bylo v té době vydáváno stranou pro vzdělávání dělnictva. Dotáhl to až na předsedu v Brodě, ale byl dosti nepohodlný, a tak musel do penze, protože tehdy nešlo již o politiku či zásady, ale o peníze. Sice ho občas zvali na kraj do Hradce jako „zasloužilého“, ale nic „načteného“ od něj neslyšeli. Byl to táborový řečník, který uměl promluvit a zvednout mandle. V těch nejhorších letech od něj slyšeli projevy typu: „Jde vám jen o prachy, tím vše poděláte – socialismus jste zradili.“ Přesto ho zvali, neboť zakládajících členů strany mnoho již neměli a snažili se za ně trochu schovat. O Pražském jaru říkal: „Nic jiného se nedalo čekat, ale myslím, že to Rusové tak nenechají“, a invaze ho proto nepřekvapila. Když přišel se podívat na „výbor“, polovina lidí byla poschovávaná, druhá chtěla konspirovat v náhradních utajených prostorách. On jim řekl, že jsou blbci a budou brzy převlékat kabáty a šel pomáhat na žně. Moje máma byla „jen“ fabrička, pletařka, ale myslím, že pokud mám snad bystrý intelekt, tak jsem ho zdědil právě od ní. Po tátovi mám snad kuráž a odvahu a z ničeho nemít strach. To je sice úctyhodná vlastnost, ale nehodí se ke klidnému žití. Otec byl a zůstal přesvědčený komunista, své názory ale nikdy neztotožňoval s režimem, spíše došel k přesvědčení, že k moci se dostali prospěcháři a měl pro režim spíše označení „státní kapitalismus“. Když jsem za normalizace nemohl sehnat žádnou práci, ani fyzickou, jednou v noci za mnou přišel a řekl mi: „Chci ti jenom připomenout, aby sis uvědomil, že tohle není žádný socialismus, ale fašismus – a ty máš děti.“ To on očividně věděl už dávno - ale mně to řekl poprvé. S dětmi jsem nakonec žádný problém neměl a hlad jsme také nikdy neměli…   Na jakou školu Vás rodiče poslali? Táta řekl: „Na gympl nechoď, tam jsou samí měšťáci, půjdeš do učení“ a vybral takové, které má prestižní postavení. Vyučil jsem se nástrojařem. Již během učení jsem se naučil rusky od jednoho bělogvardějce. Pak jsem při zaměstnání začal chodit na dělnickou přípravku. Nebyla to formální příprava, jak se nyní často uvádí, pokud si vzpomínám, tak jsme asi z patnácti udělali „maturitu“ jenom čtyři. Což se dnes o středních školách, zvláště soukromých říci nedá. „Zaplatíš – jseš chytrej.“ A tak se mohlo dnes může stát – to pro odlehčení – že, když na Vysoké škole student mezinárodních vztahů, kde učím (samozřejmě lidi s maturitou) při zkoušení student nic nevěděl a já mu chtěl podat pomocnou ruku, tak jsem se zeptal alespoň, kdo byl Woodrow Wilson. A nic. Napověděl jsem mu, že snad musel mít něco s naší zemí, když jsme mu dali i Hlavní nádraží. Řekl, že to byl vynálezce. Protože jsem sám nevěděl, co vynalezl, tak jsem se na to zeptal a po delší úvaze jsem se dozvěděl, že vynalezl koleje. To je asi rekord – i když při své učitelské praxi v pátém ročníku vysoké školy budoucích „specialistů“ na mezinárodní vztahy jsem zjistil, že nikdo ze třídy (asi 25 lidí) nic neví a ani neslyšeli jméno profesora Jiřího Hájka, ministra zahraničí z roku 1968. To je již na pováženou, jak ti hoši, „co spolu mluví“ kolem Havlova hradu, dovedou stále manipulovat naši historii. Ale zpátky k mému příběhu. V Praze jsem pak nastoupil na Vysokou školu politických a hospodářských věd, která existovala jen krátce. Z jedné její části vznikla dnešní ekonomka na Žižkově, některé katedry přešly pod filozofickou fakultu UK a byla založena nová Fakulta mezinárodních vztahů při UK, kde jsem v roce 1954 dostudoval. Děkanem byl právě prof. Jiří Hájek, pozdější ministr zahraničních věcí a první mluvčí Charty 77. Stali jsme se doktory mezinárodního práva a v podstatě celý náš ročník kromě těch, kteří měli modrou knížku, jsme odešli do zpravodajské služby.   Patřila k tomu nějaká zostřená vojenská služba? Vůbec ne. Služební zbraň jsem sice měl přidělenou asi jako symbol přináležitosti k Ministerstvu vnitra, ale v životě jsem ji nevytáhl z šuplíku.   Do Washingtonu vás poslali hned po škole? Ne. Absolvovali jsme ještě zpravodajskou školu s krajně volnomyšlenkářským zaměřením. Vedl ji Láďa Štern, pozdější signatář Charty 77. Znal se s mým otcem z ilegální činnosti za války. Po přidělení na americký odbor, jsme my, ne zcela zvyklí na různé policejní praktiky, začali poukazovat na jisté nepravosti, a to zvláště ve finanční oblasti. Nějak jsem se do toho zapletl a tak mě „vyhodili nahoru“ – do Washingtonu.   Jaké byly Vaše začátky v „Novém světě“? Krušné. Ač jsem myslel, že jsem dobrý angličtinář, tak jsem nerozuměl ani slovo. Pamatuji se, že mě vezli z letiště, šofér měl zapnuté rádio a jeho manželka (bez formálního vzdělání v angličtině) řekla: „Slyšel jsi? Marilyn Monroe potratila!“ A já ani nezachytil jméno Po dvou měsících se mně najednou rozjasnilo a začal jsem rozumět. Oficiálně jsem byl třetím tajemníkem velvyslanectví, což znamenalo mnoho oficiální práce. Tenkrát bylo zrušeno pět konzulátů a v té době většina našich krajanů odcházela do penze, a aby dostali něco od americké vlády, potřebovali od nás křestní listy a jiné doklady, takže denně nám chodily tři pytle U.S. Mail s žádostmi zpravidla psanými rukou – a to slovensky, česky, maďarsky, rusínsky, německy a také trochu anglicky. Často jsem jezdil do Chicaga, kde jsem si připadal mezi krajany jako doma. Většinou to byli prostí lidé, dělníci, ale také i Anthony Krchmarek, vedoucí představitel Komunistické strany USA, velmi vzdělaný muž. Výhoda, kterou jsme my, Poláci a Maďaři měli, byla, že jsme mohli některé věci vyřizovat osobně. Sověti mohli jen 30 mil kolem města. Při cestách jsme byli však sledováni, spíše střeženi. Doprovod byl až ke schůdkům do letadla a při příletu tam již někdo zase čekal. Bylo obtížné tyto stíny ignorovat. Já tenkrát s oblibou chodil do kina na to, co u nás nebylo – Bergmana a Felliniho – a oni to absolvovali se mnou. Jednou to, jeden z nich nevydržel a řek mi: „Šéfe, co kdybychom dneska šli na pořádnej americkej film..?“   Funkční období pracovníka čs. mise na Západě bylo tehdy ale jen čtyři roky, že? Ano vracel jsem se v roce 1961, a Míla Čech, vedoucí odboru mi hned na uvítanou řekl: „Dobře, že jsi tady, musíme se rychle zbavit všech estébáků“. Tím byli míněni ti „soudruzi“, kteří místo dostali za odměnu dobrou stranickou práci. Nic neuměli, neznali jazyky a byli bez vzdělání. Protože do té doby se pracovalo s krajany a s emigrací, kde čeština stačila. To „zbavení“ bylo provedeno elegantně. Podle nových pravidel mohl v rozvědce pracovat jen vysokoškolák s dvěma jazyky. Odešli všichni s tím, že se jim hledala nějaká místa bez větších nároků. Postupně jsme získávali vedoucí pozice a do rozvědky si nacházeli cesty k diskusím lidé jako Šik, Hájek, Pelikán a další. Naše zpravodajské zaměření dostávalo také tomu odpovídající dimenzi. Byl to ale jistý náznak společenských změn, který se nakonec projevil již koncem padesátých let na prestižní Vysoké stranické škole, na pražské „Sorbonně“. Prostě příprava „Pražského jara“ byl dlouhodobý projekt.   V té době jste ale vy byl už zpátky v Americe… Ano. Ale namířil jsem si to tam tak trochu přes Asii. V roce 1964 probíhala vietnamská válka a já jsem si řekl, že člověk, který v té době byl ve Vietnamu na druhé straně, bude pro diplomaty a zpravodajce zajímavý – takže bych si mohl udělat dobré entrée. Měl jsem možnost poznat tehdejší stav Číny a převládajícího systému, a mám proto nyní možnost srovnávat nesrovnatelné, neboť jsem Čínu navštívil i v nynější době. I zkušenost pobytu, i když krátkého, ve Vietnamu je k nezaplacení. Pobýval jsem ve městě ohroženým bombardováním, kdy na každém kroku byly díry pro jednu postavu (ne pro Evropana) jako osobní kryt. V USA jsem poté nemohl stačit odmítat pozvání na obědy a večeře k rozhovorům.   Jakou funkci jste po návratu z Vietnamu zastával? Odletěl jsem do New Yorku na československou stálou misi při OSN. Po zpravodajské linii jsem byl šéfem rezidentury. Situace se ale podstatně změnila. Z jednoznačného podporovatele Sovětského svazu jsme se stávali partnery a stejně tak se měnil i přístup Američanů k nám. Vztahy byly otevřenější, ale přesto si pamatuji na případ, kdy jeden velmi schopný kolega měl autonehodu a když si šel pro auto, tak mu opravář řekl, jestli nemá problém s nějakou milenkou, protože příčina byla naříznutá brzdová hadička. Zpravodajská práce ale není bondovka; má spočívat hlavně ve shromažďování a vyhodnocování informací. Proto jsem se spojil s člověkem z CIA a důrazně ho upozornil, že toto není „vhodné“ jednání a že existuje zásada reciprocity, a to by nebylo dobré. On slíbil, že věc prověří a dá do pořádku. Pak se již nic podobného nestalo. Do Prahy jsem ale nic nehlásil, protože z bezpečnostních důvodů by toho kluka okamžitě stáhli domů. A on byl ten nejlepší, kterého jsem tam měl. Později se stal náměstkem ministra zahraničních věcí a po listopadu vedl jednání o odchodu sovětských vojsk.   Jak se v praxi slučuje práce diplomata a zpravodajce? Může diplomat použít informace, které získal jako zpravodajec? To je věc centrály a dalších orgánů, ale nakonec i v operativní práci na místě bylo dosti samostatnosti a možnosti aktivního působení. Vyžadovalo to rozumění problematice a do jisté míry i osobní odvahu, protože ne vše by za stávajícího politického stavu bylo schváleno centrálou, a proto některé operativní aktivity, a to zvláště při styku mezi Sověty a americkou CIA, kde jsem působil jako prostředník, bylo třeba z věcného hlediska a charakteru jednání nutné utajit. Opět to ale znamenalo mít jisté postavení důvěry od obou stran a hlavně rozumět zájmu obou. Zde je třeba uvést, že jsem nepůsobil jen jako „poslíček“, ale byl vždy prostor pro vlastní hodnocení či ovlivnění předávaných informací. Nakonec mediátor má právě funkci ovlivňovat, anebo „přesně věci nepochopit“, aby v průběhu jednání byl prostor k manévrování. To byly předpoklady pro operativní jednání v případech překonání vážné krizové situace po „šestidenní válce“ na Blízkém a Středním východě v roce 1967 a hlavně při téměř rok trvajícím jednání při přípravě dohody, která vedla k ukončení vietnamské války. Československo bylo v této době ve zvláštním postavení ve vztahu k oběma velmocem právě z hlediska možnosti vyjednávání. Pár příhod pro ilustraci: Náhodou jsem nedaleko bydliště našel nejbližší školku na Park Avenue a zeptal se za jakých podmínek by vzali moji mladší dcerku. Odpověď zněla: „Proč ne, ale poplatek je 450 dolarů.“ (Což byl zhruba můj plat.) Školka byla tak drahá, protože ve čtvrti žili samí milionáři a do školky dávali děti jen účelově pro vztah ke kolektivu. Když byl vznesen dotaz, odkud jsme, a po zjištění, že z „komunistické“ země, ředitelka hned uvedla, že takové dítě tu ještě nemá, takže dcera dostane stipendium a my se nemáme starat. Ona, ale i ostatní rodiče měli zájem, aby děti měly multikulturní výchovu, proto zde měla děti všech „barev“ a sociálních vrstev. Má starší dcera navštěvovala veřejnou nižší střední školu. Ta byla bezplatná. Moje žena měla na Kolumbijské universitě statut „hostujícího profesora “. Když byla pozvána na Harvardskou universitu do Bostonu, aby pracovala ve výzkumu v oblasti amerikanistiky u prof. Oscara Handlina, nestora amerických historiků, starší dcera žila v rodině vedoucího profesora katedry žurnalistiky Kolumbijské university, protože jeho dcera byla její spolužačka. Sám jsem v té době již jezdil přednášet a byl dobrým známým a konzultantem Zbigniewa Brzezińského, v té době ředitele „komunistických studií“ na Kolumbijské univerzitě. Tyto příklady myslím přesně ilustrují změněné vztahy i situaci. V New Yorku již také na československo-amerických projektech působila celá řada našich lidí, jako například lékař a básník Miroslav Holub. Intelektuální svět obou polokoulí se tehdy prostě začal promíchávat. Musím však dodat, že z hlediska mého úřadu to nebyla vůbec věc jednoznačná. Bylo se třeba mít na pozoru, ale to nikoli především před zpravodajci. Ti měli aspoň jistý názorový přesah a odvahu mluvit. Z Prahy jsem se znal s Jamesem Wardem z amerického velvyslanectví, o němž jsem se později dozvěděl, že je šéfem CIA pro americké operace ve Vietnamu, a zcela účelově jsme spolu začali vést ona jednání ve věci ukončení vietnamské války. Zde je zajímavý další fakt. Tehdy ve Vietnamu měli Američané více než půl milionu vojáků. Jejich ministerstvo zahraničí, ale i Pentagon chtěly pokračovat až do „vítězného konce“ (přestože tam padlo již skoro 60 tisíc mužů), ale CIA již připravovala strategii odchodu. Takže ta jednání se Sověty přes Čechy byla vedena tak trochu i za zády převládajícího stanoviska obou administrativ.   V Praze jste se s Jamesem Wardem seznámili náhodou? Samozřejmě že ne. Už jsem řekl, že tenkrát se u nás schylovalo ke změnám, naše zem byla velmi populární a vhodná pro zprostředkovatelskou misi. Myslím, že vzhledem ke známosti s Wardem, a protože byly známy mé postoje, jsem byl vytipován jako vhodná osoba pro tuto funkci. Již jsme měli také zkušenost o jednání v průběhu mimořádného zasedání Valného shromáždění ve věci izraelsko-arabské války. Zde došlo k paradoxu, kdy v průběhu jednání o překonání hluboké krize, získala moje bývalá domovská washingtonská rezidentura informaci, kterou předala Praze, že v New Yorku probíhá důvěrné jednání prostřednictvím čs. diplomata. Musel jsem s pravdou ven. Velvyslanec Milan Klusák, opatrník, se obával, ale předseda vlády Jozef Lenárt, který tehdy vedl delegaci, mě okamžitě podpořil, a dodal, že taková iniciativa právě v krizové době je na místě. Jednání nakonec skončilo překvapivým kompromisem a vrcholnou schůzkou v Glassboro, městečku ve státě New Jersey, kde se dohodly i tendence, které vedly k smlouvám o odzbrojování, a hlavně k dohodě o nešíření jaderných zbraní až k jejich snižování a zrušení. Podpis těchto dohod byl připraven a realizován v následujícím roce 1968, který je paradoxně pro Čecha v cizích učebnicích mezinárodních vztahů označován za rok pozitivní změny ve vztazích Východ – Západ a trvalého trendu k budování koexistence, která od této doby v podstatě pokračovala Helsinskými dohodami a tak dále.   V USA mírové jednání v Glassboro, doma se schylovalo k Pražskému jaru. Jak jste to vše New Yorku prožívali? My jsme na změnu doma byli připraveni. Sám jsem našemu velvyslanci Milanu Klusákovi přinesl informaci, že jeho tchán Ludvík Svoboda je navržen na místo prezidenta republiky. V tu dobu se ale objevil v New Yorku pracovník ÚV KSČ Ladislav Žižka a nejspíš jako vedoucího rezidentury mě informoval, že se v Praze chystá vojenský puč proti Dubčekovi a abychom udrželi na úřadě klid. Měl jsem problém, jak Prahu varovat, (šifrová cesta nebyla spolehlivá, byla pod kontrolou Sovětů). Krátce na to ale spáchal generál Janko, vedoucí aktivista při přípravě puče, sebevraždu. Byly to zcestné kalkulace. V našich dějinách nebyla doba, kdy národ tolik stál za vedením státu. Nedovedu si představit, že by dnes lidi dobrovolně chodili darovat šperky po babičce, aby byl vytvořen státní poklad. Mimochodem je zajímavé, že o tomto plánovaném puči, o kterém existují mnohé důkazy, se nikde nepíše ani nemluví. Tutlalo se to už v dobách normalizace a v této tradici se dnes úspěšně pokračuje.   Jak na Pražské jaro reagovali Vaši sovětští partneři v New Yorku? Říkali, že je to správná cesta, která čeká i je, ale nyní je předčasná doba a my moc spěcháme. To byl osobní názor špiček zpravodajců v N.Y.C. Ke mně osobně dodávali, že jsem idealista a nerozumím tak docela systému, který u nich panuje. Asi dva dny před invazí se se mnou sešel jejich šéf a řekl: Budeš nemile překvapen. Už jsem mu rozuměl, ale opět nebyla cesta spojení k informování Prahy, ačkoli předtím jsem vzhledem k osobnímu přátelskému vztahu s Hájkem byl asi dvakrát či třikrát na konzultacích v Praze a předával Hájkovi informace, které byly od zpravodajců určeny přímo jemu. Na druhé straně jsem se po návratu snažil uklidňovat své sovětské kolegy, že u nás nejde o žádnou kontrarevoluci, a to tak důsledně, že mně jednou řekli: „Moskva nám sdělila, že nepotřebuje zprávy o situaci v Praze z New Yorku, protože dostává informace přímo od zdrojů z ÚV včetně nahrávek“. Svět je malý, a tak jsem později zjistil, že šlo o člověka, kterým předtím i poté žil v mém sousedství v Havlíčkově Brodě. Stejně tak letiště pro sovětskou invazi otvíral a zajišťoval plukovník Stachovský, který si dokonce v Brodě namluvil dceru nájemníků z tátova domečku a jako takový se stal naším podnájemníkem. V den invaze se mi však sovětští zpravodajci osobně omlouvali, což jsem chápal jako nesouhlas s akcí.   Tak mě napadá, jak se vlastně lišila činnost civilní a vojenské rozvědky na cizím území? Nechtěl bych to bagatelizovat, ale hlavní náplní práce vojenské mise mimo té oficiální, bylo objíždět Státy a sbírat všechny možné turistické mapy. Taky kupovali modýlky vojenských lodí a letadel, které posílali ve velkých bednách lodním kurýrem domů. Možná to mělo nějaký smysl, protože jednou vznikla velká aféra: Zjistilo se, že na modýlku atomové ponorky bylo vidět zdokonalení, které mělo zůstat utajené. Nakonec měli vojáci veliký problém, protože jeden vojenský přidělenec emigroval.   Jakým způsobem jste se prvně dozvěděl o okupaci? Jako spousta lidí v té době jsme právě odejeli na dovolenou k moři v New Jersey. Zapnul jsem tranzistorák a kupodivu se v ozvalo Rádio North Carolina – signál šel asi po zálivu až z jihu – a tam jsem uslyšel, že Československo je okupované. Okamžitě jsme se sbalili a jeli domů. Což neudělali všichni, jeden kolega, který dříve pracoval na ÚV, neslyšel, rekreoval se, nezapletl se. Byla to jeho cesta jak přejít na „správnou“ stranu. Bylo svoláno zasedání Rady bezpečnosti, kterého jsme se zúčastnili přes zákaz, který přišel z Prahy. Zástupce velvyslance Jan Mužík, zaměřením ekonom (velvyslanec Klusák byl v té době již doma) přednesl projev, který jsem mu napsal na místě a ani neměl čas si ho přečíst, když dostal slovo. Předtím se státy Varšavské smlouvy předháněly v odsudcích Československa, v čemž vynikali zejména Maďaři, kteří si očividně chtěli udělat po roce 1956 dobré oko u sovětského vedení. Mužík projev přečetl a dodal k němu, že u nás nejde o žádné ozbrojené povstání, ale o reformy. Během jednání přiletěl do New Yorku i ministr zahraničí Jiří Hájek, který byl na dovolené v Jugoslávii. Když měl vystoupit, tak jsem dostal lístek se vzkazem z Moskvy od prezidenta Svobody, aby nevystupoval a vrátil se domů. Lístek jsem předal Hájkovi až PO JEHO VYSTOUPENÍ, kde jménem vlády protestoval proti vpádu vojsk a vysvětlil jsem mu, že zpochybňuji autorizaci vzkazu…   Kdy jste se vrátil domů? Už začátkem roku 1969 jsem pro nesouhlas s politickým trendem doma rezignoval na svoji funkci a žádal o zaslání lodních lístků k návratu domů. Po návratu jsem již nesměl do budovy (centrála rozvědky byla u Křižovníků), měl jsem sledovačku, odposlech a nové vedení zorganizovalo plenární stranickou schůzi k mému vyloučení, kde jsem byl označen za liberála, pravičáka, nepřítele socialismu a byl jsem vyloučen ze strany (prověrky v té době ještě nebyly). Byly tam stovky lidí, ale našli se i tací (celkem šest), kteří označili argumenty proti mně za z 95% vykonstruované, s tím že o zbytku jsou ochotni diskutovat. Těm po schůzi řekli, ať již nechodí do práce. Po linii služební to bylo trochu složitější, protože jsem byl obviňován za své mediátorské akce, ke kterým jsem ani neměl souhlas centrály a v podstatě vedly k ukončení „krvácení americké imperiální soldatesky a jejího oslabování“ (o daleko větší ztráty z řad Vietnamců se nezajímali). Tato jednání byla vedena velmi nepřátelsky a nemohl jsem vyloučit ani krajní postih. Nakonec to skončilo jenom tím, že jsem nesměl nastoupit do žádné práce, ani manuální. Všichni se mně omlouvali, a to i v Tatře Smíchov, kde jsem mě nastoupit ke své profesi nástrojaře. To trvalo téměř dva roky. Později zjistili, že má žena pracuje na Filozofické fakultě, a tak se zaměřili na ni. Propuštění nedosáhli pro jistá právní pochybení při propouštění a mou výhružku soudním sporem. Postupně omezovali její činnost, nakonec zastavili její styk se studenty a za dvacet let jí nepřidali ani korunu na platu. Kolegové, bývalí přátelé se od ní také odvrátili… Tenkrát nás dojala naše starší dcera, která byla ještě bez potíží přijata na gymnázium, že když táta nemůže pracovat, do školy nepůjde a pomůže živit rodinu. „Mě snad dělat nechají.“ Nakonec mi pomohl můj táta. Chodili za ním a chtěli ho odtrhnout ode mne, což se jim nepodařilo, protože on už dávno nebyl na jejich straně, a dělal potíže, což si jako zakládající člen strany (to byla stále jistá zvláštní kategorie) mohl dovolit. Nakonec šel za Oldřichem Švestkou (Pozn. aut. – Dlouholetý šéfredaktor Rudého práva a poslanec Federálního shromáždění), kterého znal z doby jeho působení v Brodě, a řekl mu, že už toho bylo dost a když něco proti mně mají, tak ať jdou k soudu. Nakonec jsem na základě příkazu ÚV jsem dostal práci v Řempu (Pozn. aut. Podnik řemeslnických potřeb), s tím že nesmím mít nikdy pod sebou lidi. Začal jsem pracovat jako inventurník (označoval jsem inventář podniku inventurními čísly), ale brzy mne přeřadili na právní oddělení. „Sekal jsem dobrotu“, neboli, když bývalí kamarádi z rozvědky venku uspořádali nějakou utajenou schůzi, tak jsem se odmítl účastnit s tím, že to není dobrý nápad. A udělal jsem dobře. Výsledek takových schůzí byl, že si pak po jednom pozvali všechny účastníky k setkání do kachlíkárny a nahlas jim přečetli, co kdo říkal… Sám jsem se stýkal z minula jen s profesorem  Hájkem, jehož jsem byl žákem, a dva roky jsme spolupracovali v New Yorku, kde byl velvyslancem, a bylo známo, že jsme přátelé. Jeho „ochranka“ v autě před domem mě také znala, nikdy mě však neobtěžovali. Jiří žil velmi skromně a poté, když zemřela jeho žena Marie, jako velmi nepraktický člověk, ještě hůře.   To mě překvapuje. Z některých neoficiálních pramenů jsem se dozvěděl, že disidenti – alespoň ti čelní – dostávali ze zahraničí určitou peněžní podporu. To je pravda. Mimochodem je to fakt, o kterém se nijak moc nemluví a v nyní publikovaných hutných odborných materiálech o tom nic nenajdete. Hájkovi podporu nabízeli, ale on ji na rozdíl od jiných odmítl, protože nechtěl být placen za svůj názor a postoj. Sám si ale vzpomínám, že po listopadu dal televizní redaktor stejnou otázku tehdy ještě páteru Malému a on po pravdě uvedl, že ti disidenti, kteří přišli o místa (docenti apod.) dostávali peníze na vyrovnání platu. Trochu mne to překvapilo. Číst se o tom ale nedá nic. Dnes by to už asi neřekl. Tehdy byl v režné sutaně, a pravda, jak víme, se váže k chudobě.   A za návštěvy profesora Hájka Vás nestíhali? Já jsem měl v jistém smyslu tu výhodu, že se se mnou nikdo nesnažil ani mluvit. Kádrovák v podniku mě občas informoval, že se byli na mne ptát a že jim řekl, ať mně již dají pokoj. Jednou volal a někoho chtěl. Když jsem řekl, že šli na oslavy 7. listopadu na Staromák, zeptal se, proč tam nejsem taky. Já jsem odpověděl, že já jsem tam chodil ještě v dobách, kdy tam nikdo z nich nechodil, tak teď je řada na nich. Jen se zasmál. Jednou si na mne vzpomněli soudruzi z OV KSČ Prahy l a poslali dopis, že nesmím být vedoucím právního oddělení (měl jsem pod sebou tři lidi). Ředitel Jirka Nálevka si mě zavolal a řekl, že se stydí mi to říkat, a dal mě dopis přečíst s tím, že ruší všechna malá oddělení (kontrolní, inventurní a mé právní) a vše bude od této chvíle podřízeno přímo jemu. Nic se nezmění a mně přidá od nového měsíce 500 stovek. Tak se také mohly plnit příkazy strany. Na druhé straně jsem si ale pozvolna vytipoval všechny kamarády a spolužáky, kteří pracovně „přežili“, a zjistil, že jeden spolužák, který byl v šedesátých letech dlouhodobě nemocný, pracuje na ideologickém oddělení ÚV u Fojtíka. Ten se s námi nejenom důvěrně stýkal, ale předával i podstatné materiály, které se týkaly disentu a jiných věcí. Několikrát z ÚV chtěl odejít a na mé naléhání tam zůstal. Nebyl sám, kdo chtěl kompenzovat fakt, že pracuje na ÚV. Věděl, jak se zacházelo s ostatními zpravodajci z 60. let – a to včetně faktu, že celé desítky československých zpravodajců naší krevní skupiny, byly v den invaze zajištěny a drženy u Křižovníků. Byli to jediní občané, kteří by v případě jistých rozkazů byli ohroženi na životě jako zrádci. Pokud žijí, tak jsou dnes důchodci a jsou – opět jako nepřátelé – pod lustračním zákonem. Nakonec, kdyby žil, spadal by tam i František Kriegel, přestože se dnes uděluje cena za statečnost, nesoucí jeho jméno. Některé aspekty obou režimů mají prostě své podobnosti…   Věděl jste předem, že přijde perestrojka a pád režimu? Celý vývoj tomu nasvědčoval. Byla to nutnost. Bylo mi ale jasné, jakmile se do čela SSSR dostal Andropov, který byl zpravodajec, obdoba dnešního Putina, že k podstatným změnám dojde. Po něm za čas přišel Gorbačov, který byl spolužák a přítel Zdeňka Mlynáře (Pozn.aut. člena reformního ÚV KSČ a vedoucího Dubčekova týmu pro přípravu právních reforem, pozdějšího signatáře Charty 77) a konzultoval s ním reformní kroky. Velice podobnou postavou byl profesor Hájek, který byl navíc přítel všech předsedů sociálně demokratických vlád v Evropě. Oba muži ve světě představovali symbol našeho disentu. Úloha Zdeňka Mlynáře, stejně jako profesora Hájka, je dnes u nás v kontrastu s popularitou některých umělých mediálních ikon velice potlačována.   A nemůžou si za to bývalí reformní politici z roku 1968 tak trochu i sami? Částečně ano. Za normalizace odešlo ze strany půl milionu reformistů, jejichž špičky se později sdružily v hnutí Obroda, které se částečně krylo s Chartou 77. V listopadu 1989 měli zkušenost a podporu toho půl milionu, ale soustředili se na teoretizování. Protože se již nevešli do bytu Miloše Hájka, dal jsem jim k disposici kanceláře Řempa, což byla má velká chyba, protože jinak by se všichni musili přesunout do Aurory a později do Špalíčku, kde se zatím jiní, studenti a herci se dělili o budoucí funkce. Ti nemnozí obrodáři, kteří tam dorazili, jsou dnes známými politiky.   Kam jste po převratu r. 1989 zamířil Vy? Šel jsem znovu do diplomacie na Ministerstvo zahraničních věcí, které tehdy začal řídit Jiří Dienstbier. Stal jsem se nejdříve ředitelem odboru bezpečnosti, což v praxi znamenalo, že můj prvý úkol byl (jako již dříve), zbavit se estébáků pracujících v zahraničí i na ministerstvu. Tehdy se mi přihodila jedna epizoda, která dokonale charakterizuje tehdejší dobu: Byl jsem informován, že tyto lidi verbuje do svých služeb CIA. Sešel jsem se s vedoucím amerického zastupitelského úřadu na obědě a jen mimochodem tuto skutečnost zmínil. Druhý den mně přivedl rezidenta CIA v Praze, který podával vysvětlení s tím, že akci zastaví. Zprávu měli předat dle příkazu pouze mojí osobě, přesto jsem informoval ministra. Byl u toho mluvčí Luboš Dobrovský, který zareagoval pro něho typickým způsobem: „Tak toho CIÁka zítra vyhostíme“. Což je samozřejmě nemožné. I když: byla to doba, kdy i Václav Havel chtěl naráz rozpouštět Varšavskou smlouvu i NATO…   Pak jste se stal čs. velvyslancem u OBSE ve Vídni. Do New Yorku jste kdysi jel přes Vietnam, kudy jste to vzal tentokrát? Nikudy. Zjistil jsem, že stačí mít jen svůj vlastní názor a nebát se za ním stát. Dnešní česká zahraniční politika je postavena na tom, že stále dokola říká Spojeným státům: “Vy jste číslo jedna, musíte vládnout světu.“ Já jsem si to nikdy nemyslel, ani to neříkal. Ve Vídni jsem se seznámil s Jimem Woolseym, který byl u OBSE velvyslancem USA, bydlil nedaleko nás a byl častým večerním hostem v naší mládenecké vile. Hrál dobře na kytaru, a také se přiučil něco i po česku. Jako demokrata si ho pak prezident zavolal Clinton do Washingtonu a udělal ho šéfem CIA. Pří mých pozdějších cestách do Washingtonu jsem býval jeho hostem. Nepobyl ve funkci dlouho. Tehdy byl totiž odhalen dlouhodobý sovětský špión v CIA, a on, i když bez jakékoliv souvislosti s případem, pouze z pozice odpovědného, a jak je v takových případech obvyklé, rezignoval. Přešel do své právnické firmy a začal vydělávat peníze. Trochu k mému překvapení se stal také předsedou pravicové instituce Freedom House. I já jsem, poté, co Jiří Dienstbier prohrál volby a odešel z MZV, pokládal za rozumné odejít s ním. Potom jsem přednášel hlavně v USA, mj. na National Defence University ve Washingtonu.   V roce 1992 jste se stal členem mise OBSE, která se týkala Kosova. Mise měla zjišťovat bezpečnostní situaci na místě. V té době byly na pořadu dne Chorvatsko a Bosna, a nám bylo jasné, že se musí udělat něco pro to, aby je Kosovo nenásledovalo. Misi vedl David Peel, dlouholetý velvyslanec Kanady v Praze. Já jsem byl v misi jediný Východoevropan a Slovan, uměl jsem rusky a jako takový jsem si vzal na starost Srby, ostatní se snažili tlačit na Albánce v čele s Ibrahimem Rugovou (základní diplomatická taktika je, že každý si má „zpracovávat“ ty svoje). Rugova byl velice přístupný a hlavně mu šlo o maximální autonomii a zabránění střetů. Priština byla tehdy město mladých lidí vzdělaných v zahraničí a plně podporujících stanovisko Rugovy. (Už v době, kdy my jsme tu byli čtyřicet let „zamčení“, měli coby „Jugoslávci“ nejlepší pas, který jim umožňoval jezdit v podstatě bez viz na Východ i Západ.) Jednání probíhalo velmi příznivě. Rugova se zaručoval, že má natolik vliv, že konflikt by musil být jedině iniciován z venku. Což se později i stalo. Na místě jsme zpracovali poměrně příznivou zprávu pro Srby. Když jsme se vrátili do Vídně, byla nám předložena úplně jiná zpráva, než jakou jsme sepsali. Byla otevřeným protisrbským pamfletem. Trochu jsem počkal, až to vydýchám, a pak jsem řekl, že všichni víme, že je to lež, a že pokud by to tak mělo zůstat, tak vydám svoji vlastní zprávu na základě podkladů zprávy dřívější. Připojili se ke mně španělský a švýcarský delegát, generál švýcarské armády. Ten přímo uvedl: „Nejsem agent NATO, a tuto zprávu nepodepíši.“ Jednání přerušil D. Peel jako vedoucí, omluvil se s tím, že Ottawa na něho po zaslané informaci tlačila, aby jako diplomat země, která misi de facto vede, člena NATO, hlavní teze zprávy změnil. Přerušil schůzi s tím, že „Miroslav připraví politické závěry ke každé kapitole a použije se původní text.“. Takže se nakonec četla pravda. Po přednesení zprávy na plenární schůzi velvyslanec Rakouska Vuković, původem z Chorvatska, za mnou přišel a zareagoval slovy: „To co jsi teď provedl, se ti již nikdy nepodaří. Máme možnosti to v Praze zařídit…“ Faktem je, že po mém návratu do Prahy si mne několikráte mí bývalí kolegové žádali do svých misí. Alexandr Vondra, který byl tehdy prvým náměstkem ministerstva zahraničí, prohlásil, že „Polreich již nikam nikdy nevyjede.“ A tak se také stalo. Já na to byl ale zvyklý již z minulé doby… Později, jak krize v Kosovu rostla, měl jsme dojem, že naše země by byla ideálním zprostředkovatelem, požádal jsem tedy tehdejšího šéfa naší zpravodajské služby Černého, aby mi dal své lidi na cestu do Jugoslávie, neboť jsem měl mandát od Rugovy i od Srbů. Jemu však jméno Kosovo v roce 1996 nic neříkalo a v podstatě nic nechtěl dělat. Jedinou nadějí zůstal Pavol Hamžík, který byl v době mého působení ve Vídni mým zástupcem a nyní se stal slovenským ministrem zahraničí. Než jsem se ale k tomu rozhoupal, on se pochlapil a Mečiarovi rezignoval. Spoléhal jsem dále na Čechy. Nedovedl jsem si představit, že naše služba dala na doporučení Němců (jak mi později sdělil náměstek Černého Púčik) a zprostředkovatelské služby odmítla, protože by to nebylo v německém zájmu. Ani tehdy slibovaný politický audit v rozvědce se nekonal. Urgoval jsem přijetí u Černého nástupce, pozdějšího ministra Bublana, ten ani neodpověděl, a teprve nedávno jsem od nynějšího šéfa rozvědky dostal nějaký dopis, jaká jsem byl „hvězda“. Hned poté se na mě obrátil jeden jejich pracovník s tím, zda bych rozvědce nepomohl s připravovaným materiálem o jejích moderních dějinách. Slíbil jsem mu, že mu řeknu všecko, pod podmínkou, že mi rozvědka odpoví na pár otázek (například kdo zamezil naší mediátorské misi v Kosovu). Na to onen pán odpověděl, že potřebuje svolení svého šéfa – a už se neozval…   Nemyslíte, že to byla trochu donkichotská snaha? Spojené státy, které se staly pro Československo novým “impériem“, asi neměly snahu spor urovnat… Kdybych si to myslel, tak bych to nedělal. A ve věci americko-jugoslávských vztahů se mýlíte – a dodám, že v této mýlce zdaleka nejste sám. Když se Clintona ptali, zda by se mělo v Bosně bombardovat (Pozn. aut: Sarajevo bylo tehdy obležené Srby) řekl, že to není tak jednoduché, protože nemáme jen Bosnu, ale Náhorní Karabach a také Severní Irsko! Tento příměr by ostatně platil i na Gruzii, protože hranice na Kavkaze narýsoval ve 20. letech Stalin – a do té doby Osetie ani Abcházie (o které se bojovalo v roce 2008) nikdy Gruzii nepatřily. Clintonovy Spojené státy chtěly udržet dobré vztahy s Ruskem a každá aktivita proti dějinnému ruskému spojenci Srbska by toto snažení potopila. Hybatelem útoku proti bývalé Jugoslávii se stalo Německo a později pod jeho vlivem Evropská unie, které už bylo vyhrožováno, že pokud neuznají Chorvatsko a Slovinsko, tak Němci omezí své platby (smlouva Maastricht II). Z naší strany za tímto rozhodnutím stála Zemanova sociální demokracie, kterou pomohli postavit na nohy vládnoucí němečtí sociální demokraté. Dohoda byla možná, vždyť jenom mezi Srby a Chorvaty bylo 20% smíšených manželství a nenávist byla uměle vyvolávána. To, co se tam stalo, je zločin, spáchaný se značným podílem naší země. Jediný, kdo se mimo Klause postavil na stranu nutného mírového ujednání, byl Jirka Dienstbier, která po válce v Kosovu vydal publikaci, kde mimo jiné vyjmenoval všechny složky obyvatelstva, které v Kosovu vyhladily albánské bojůvky. Jen na jedno etnikum zapomněl. V Kosovu byli prakticky do jednoho vyhlazeni židé. Nedávno jsem byl pozván do pražské židovské obce na jedno vzpomínkové setkání k holocaustu. Ke konci jsem se přihlásil, že takováto setkání jsou velmi důležitá, ale že by se mělo také připomenout, že před několika lety proběhl nedaleko od nás další holocaust – v Kosovu. Nastalo mlčení. Až mě jeden z přítomných, můj známý, začal hájit, že jsem jinak dobrý člověk. Každá komunita má svá tabu. V této se nesmí říct nahlas, že USA a Evropská unie dopustily, aby na prahu 21. století bylo v Kosovu vyhlazeno židovstvo. Podobně je to s Bosnou. Jsem zvědav zda se po zadržení Ratko Mladiče se možná v rámci mluvení pravdy také dozvíme, že útok na Srby v Srebrenici začali muslimové. Kdy se bude moci u nás psát, že z Čečny po vyhlášení její autonomie, když odešla ruská vojska a celá administrativa a Čečna si začala vládnout sama, uteklo téměř milión lidí (polovina obyvatelstva), protože se začalo vládnout podle šaríji?   Jak se v zrcadle těchto faktů díváte na současný vývoj v Izraeli? Arabští Palestinci jsou v právu, když požadují splnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN po válce v roce 1967, kterou znovu oživil prezident Obama, a trvá na jejím plnění. Izrael v dějinách dosud nikdy nestál osamocen. Vždy za sebou měl nějakou mocnost. V době jeho levicových začátků to byl SSSR a boj Gromyka (Pozn. aut. dlouholetého ministra zahraničních věcí SSSR a pozdějšího předsedy parlamentu) v OSN, pak po přejití SSSR na stranu Arabů to byla Francie a Velká Británie, se kterou Izrael napadl Egypt a obsadil s nimi Násirův Suezský průplav, později USA, pro které byl Izrael důležitým jazýčkem na vahách v prostředí studené války. Dnes je ale situace podstatně jiná, nastupuje období spolupráce a vzájemné závislosti velmocí. Izrael tím ztratil funkční důvod své důležitosti. Proto Obama vyhlásil politiku „nového pohledu“, tj. ústupu od jednoznačné podpory Izraele, neboť svým přístupem a jednáním narušuje atmosféru dorozumění. Jedna má diplomantka na vysoké škole dokonce přišla s odůvodnitelným scénářem, že Izrael, pokud nezmění svůj přístup, může také zaniknout a pak nalézt dohodu o jistém soužití s Palestinci, jak to bylo po staletí. Později se mi dostaly na stůl interní studie CIA (připravené pro prezidenta), které vycházejí ze stejné situace a uvádějí možnost zániku státu Izrael do dvaceti let. Studie uvádějí řadu reálných důvodů pro tento vývoj. Přes půl milionu Izraelců má nově americké pasy a o další ně žádají – a také Izraelci ruského a ukrajinského původu (což je většina izraelského obyvatelstva) žádají zpět své původní pasy.   Neutuží v příštích letech americko-izraelské vztahy společný nepřítel, Írán? Naopak si myslím, že americko–iránské vztahy se budou postupně zlepšovat, jak se Irán stává stále silnější a důležitější mocností v regionu. Nezapomeňme na jeho status ve vztahu k Šanghajské organizaci spolupráce. Jeho pozice se značně posílila tím, že napomohl k odstranění nepřátelství mezi Indií a Pákistánem (o což se USA řadu dekád neúspěšně snažily) a uzavřel řadu dohod s oběma zeměmi včetně tranzitních dodávek plynu a nafty do Indie přes Pákistán. Vzpomeňme na nabídku Izraele, že by spolu s Američany (nebo i sám) mohl zaútočit na íránská jaderná zařízení. Tento plán byl jednoznačně odmítnut. Zbigniew Brzeziński, dnes poradce prezidenta Obamy, dokonce uvedl, že povinností USA by bylo v tomto případě útočící letadla sestřelit. Tato zcela samozřejmá a logická fakta nás překvapují, protože žijeme v mediálním vakuu. Bohužel nevím, kdy u nás tento mediální primitivismus skončí.   Co říkáte válce v Libyi? Myslím, že její hlavní mezinárodní roznětkou bylo, že v tomto období končí dlouhodobé kontrakty s Itálii a Francií a nastupují mnohem atraktivnější partneři. Nemusím snad uvádět kdo. Naše mediální pokrytí opět plně fandí bombardování. Stačí si ale přečíst příslušnou větu o hlasování v Radě bezpečnosti, kde je jednoznačná podmínka souhlasu VŠECH stálých členů. Oni nepoužili veto, ale nezúčastnili se hlasování. Jak je to mezinárodní právo jednoduché a politické zájmy složité. Naši právníci k tomu však mlčí; včetně kdysi známých puristů z Masarykovy university v Brně. Ono by těch věcí bylo víc, včetně legitimity soudu v Haagu. K té pod vedením Ramsey Clarka (Pozn. aut. Bývalého generálního prokurátora USA, což je ve Spojených státech člen vlády) proběhlo mnoho konferencí. K jejímu zpochybnění si stačí přečíst jen pár řádků z Charty OSN. Jen ještě malou poznámku. Český človíček, který má rád pravdu, je mazaný, a tak nyní na nezávislém internetu zásobuje národ mořem informací o hospodářské situaci, společenském a sociálním postavení Libyjců se závěrem, že je to země s nejvyšší životní úrovní na kontinentě (včetně JAR). Bohužel nelze si tam zajet zalyžovat jako do jiných zemí, kde je také režim jako řemen. Tyto režimy nám „bohatým“ ale nikdy nevadily. Lybijci investují hlavně do zemědělství pomocí „pouštní řeky“ a z toho my nic nemáme. Což nám z bohatého Severu vadí…   Jak se díváte na WikiLeaks? Může být únik diplomatických depeší něčím nebezpečný? Nebezpečné by to bylo, kdyby prosákly depeše typu: Zítra zaútočíme tam a tam. Přínosem Wikileaks je, že se do diplomatických vztahů dostal prvek otevřenosti. Studoval jsem podrobně materiály, které se týkaly České republiky a ty mi potvrdily to, co jsem si myslel. U nás je stále tendence chovat se jako za studené války, tentokrát ale své nebo tajné informace EU předáváme Američanům. Samozřejmě by mne zajímalo, zda ti snaživí donašeči, kteří kdysi byli na ředitelských postech v MZV, ještě pracují. To by bylo ne o nich, ale o charakteru páně Schwarzenberga. Škoda, že se ho na to ani v parlamentu nikdo z opozice nezeptá. Případ Bradleyho Manninga, který je v USA přes rok vězněn, aniž by mu bylo sděleno jakékoliv obvinění, podtrhuje závažnost celé záležitosti. Nevidím tyto skutečnosti rád, protože v té zemi jsem žil dosti dlouho, abych poznal i ty pozitivní prvky, které jsem vždy ocenil a rád bych je viděl doma. Tyto skutečnosti se mě osobně dotýkají. USA mají na lepší způsob života, než jak ho někdy prezentují nám venku. Snad právě tento případ a kampaň za Manninga něčemu v tomto směru pomůže.   Prosím ještě o celkové shrnutí – a o výhled do budoucna… Nejsem sice žádný jemný intelektuál, ale pokusím se. Předně bychom si měli uvědomit, že NEJSME MALÍ (jak nás pravidelně z TV a z rozhlasu poučuje například pan docent Robejšek z Hamburku). Ani jako stát a jeho diplomacie, o čemž jsem se přesvědčil v šedesátých letech v New Yorku, kdy jsme platili za víc než tradiční vyjednávačské země jako jsou Švýcarsko či Finsko. A nejsme malí ani jako Miroslav Polreich či Tomáš Koloc. Mám nyní v počítači novou oficiální zahraničně-politickou koncepci našeho ministerstva zahraničí, a tam se píše, že musíme posilovat euroatlantickou civilizaci. To je rétorika, která patří do bipolárního světa. Moje osobní koncepce říká, že VE SLABOSTI JE SÍLA a že zkouška, která nás nyní čeká, je, že se budeme muset všichni sjednotit a spolupracovat, protože jsme na sobě vzájemně závislí. Čelit globálním výzvám kolapsu životního prostředí a surovin, které nás mohou smést z povrchu Země jako druh. Nesouhlasím s mými kolegy-učiteli, kteří dle určité objednávky napíší, že svět se dělí na země spotřebitelské a zdrojové a v úsilí získat zdroje nelze vyloučit ani světovou válku. A to se píše u nás v době, kdy například priority Ruska a USA jsou v podstatě absolutně stejné a oba státy vědí, že bez spolupráce a důvěry jich nemohou dosáhnout. Mým životním mottem vždy bylo vyloučit válku a hledat kompromis. Myslím, že jsem v tomto směru něčeho dosáhl, a to i ve směru diplomatického úsilí, které snad vedlo i ke změně politiky a také jsem za to i se svou rodinou rodinou zaplatil jistou cenu. Překvapivě mnoho se ani nyní v tomto směru nezměnilo – cena se musí platit dál. Jsem bohatý, protože toto slovo má i filozofický podtext. Bohatý je ten, kdo již přišel na to, že má dost. Když jsem v 60. letech přijel do New Yorku, jedním z prvních lidí, se kterým jsem se seznámil, byl v té době ještě ne moc známý profesor Zbigniew Brzeziński. Jeho životní cesta mi byla blízká, začínal jako levý sociální demokrat, přednášel zásadně v modré dělnické haleně, ale když se stal bezpečnostním poradcem prezidenta Cartera, zastával tu nejtvrdší linii proti SSSR. Dnes mi píše, že souhlasí s mými zahraničně politickými názory i s pochybností, zda budou pochopeny. V době normalizace jsem dokonce napsal jeho životopis. Jeho vývoj mi byl blízký. Takových, kdo opsali podobný okruh, je nás víc. Potkal jsem se i s Robertem McNamarou, ministrem obrany USA v době vietnamské války. Rozuměli jsme si. Na sklonku života vedl kampaň za zrušení atomové výzbroje jako hrozby lidstvu. Tedy – nyní už přítel. Být zpravodajec je práce na doživotí. Jste placen za pravdu, ale to také znamená, že placen nejste, protože jsou doby, kdy není objednávka – právě na tu pravdu.   Jak kde. Já vám za vše, co jste řekl, moc děkuji…

 

Ve Španělsku proběhly komunální volby, ve kterých nespokojení Španělé dali jasné vítězství pravici. Příští rok budou parlamentní volby a očekává se drtivé vítězství pravice.

Ve Francii je situace právě opačná – tam vládne pravice a ve volbách příští rok se očekává jasné vítězství levice. Nespokojení Francouzi doufají ve zlepšení své situace pod levicovou vládou.

U nás vládne pravice a rozhořčení lidé požadují předčasné volby, ve kterých by zvítězila levice.

Co se to děje ve světě? Proč ve Španělsku lidé doufají, že pravicová vláda jim zajistí lepší život, zatímco Francouzi a Češi věří v záchranu od levicové vlády?

Odpověď je jednoduchá. Protože se nechávají ohlupovat sdělovacími prostředky a věří, že buď jeden nebo druhý jim zajistí lepší životní podmínky. Nejsou schopni pochopit, že pravice i levice jsou jen dvě strany jedné mince. Není mezi nimi rozdíl. Mají rozdílnou rétoriku, ale politiku provádějí stejnou – jen jinak natřenou. U nás jedna na modrou a druhá na oranžovou. Už z toho faktu, že socialisté zanevřeli na svoji – rudou - barvu, barvu krve, kterou prolévali jejich otcové při střelbě do stávkujících, je možno usuzovat na jejich politiku. Zradili barvu pod kterou bojovali sto let proti příkoří kapitalismu. Tak si každý může spočítat, že jedni jsou za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. Socialisté už dávno zradili svoje voliče a provádějí stejnou politiku jako pravice, jen trochu jinak a pomaleji. Politiku ve státě určují média a ty jsou v rukou několika soukromých vlastníků. Teď společně demontují sociální stát a nastolují nový světový pořádek.

Jedné ideologie jsme se zbavili a druhou jsme spolkli i navijákem. Lidé jsou nepoučitelní. Ale nemohou jinak - už více než 30 let na světě vládne neoliberalismus.

Neoliberalismus je vláda korporací a bank. Ty už pochopily, že poctivou prací se zbohatnout nedá a proto výroba na západě skomírá. Výroba se přesouvá do zemí s nízkou mzdou a stačí k uspokojování potřeb lidí na západě. Teda těch, co na to mají. Ti druzí mají smůlu.

Banky a korporace vydělávají na bankovních operacích a kšeftech s akciemi. Tam se dají vydělat nejrychleji největší peníze. Nejlépe to ukázala finanční krize v roce 2008. Na tomto podvodu vydělaly jen ty největší banky. Na jejich záchranu státy do nich nasypaly miliardy dolarů z peněz daňových poplatníků. A bankéři si ty miliardy vyplácely na dividendách a mzdách managementu. Nevadilo jim, že stovky malých bank, penzijních fondů zkrachovaly. Tak přišli o své peníze miliony malých střádalů a budoucí důchodci o svoje důchody. To však nikoho nezajímá. Hlavní je, že pár největších bank vydělalo. A ty miliony okradených lidí si za to může samo. Nemají jim věřit.

Jenže jak jim nevěřit, když jsou lidé 24 hodin dennodenně masírováni médii a hlavně televizí. Staré dobré heslo ideologa nacismu Josefa Goeblese má trvalou platnost : „stokrát sdělená lež se stává pravdou“. Ano, ne stokrát, ale tisíckrát nám v televizi opakují svoje lži a lidé jim věří. Tato činnost je přímo ukázková jako vymývání mozků. Ve Spojených státech byly v době studené války tyto metody brainwashingu vědecky propracované do posledních detailů. Na internetu je množství filmů vysvětlujících jak se to dělá. Jak je možno ovládat a měnit mysl lidí.

Jako hlavní prostředek pro ovládání lidí slouží televize. Dnes méně než 3% lidí čte knihy. Jen 15% čte noviny. Jediná pravda, kterou znají je z televize. Máme celou generaci lidí, která nikdy nepoznala nic co nevyšlo z televize. Televize je svatou pravdou. Lidé udělají všechno co jim v televizi řeknou, začínají věřit ilusím. Oblékají se jako z televize, jí jako z televize, vychovávají děti podle televize, a nakonec myslí jako televize.

O tom co se bude vysílat rozhoduje její majitel. A majiteli jsou korporace, které ovládají média včetně televizních sítí. Tyto korporace kontrolují informace, které se vysílají. Neustálý tok zábavy, zpráv a informací, konzumovaný veřejností tvaruje jejich vnímání reality, ve které žijí. Za pomoci kontroly rozšiřovaných zpráv komentátoři a jejich nadřízení z korporací jsou schopní kontrolovat masy. Dokonale zformulované zprávy nasměrují veřejnost tak, aby sama předurčila závěry. Televize se stala zbraní hromadného přesvědčování.

Množství zpráv o kterých jsme si mysleli, že jsou pravdivé, jsou lži. Třeba zprávy o Saddámových zbraních hromadného ničení. V televizi není pořadu, který by nebyl infikován. Od zpráv po poslední idiotský seriál, všechno je podřízeno propagandě amerického způsobu života. Proto je i u nás 80% z vysílacího času plné amerických seriálů. Z čističe bot milionářem. A lidé jsou stále ochotni této lži věřit. Nejsou schopni pochopit, že všichni nemohou být milionáři, že někdo musí dělat, aby se ti milionáři měli dobře.

Až příště půjdete k volbám, dobře si rozmyslete komu dáte svůj hlas. Vzpomeňte si na staré dobré české přísloví : když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

A když lidé nepochopí, že zpívají falešně, tak se opravdu nedá nic dělat.

Že nevíte komu tedy dát svůj hlas? Tak to je opravdu vaše chyba.