Těsně před vánocemi v r. 2010 se rozrušený inženýr veřejné televize protestující proti kontroverzní vládní ekonomické politice vrhl z balkonu rumunského parlamentu, během projevu premiéra země. Tento muž, který pokus o sebevraždu přežil, před skokem údajně zvolal: „Vzali jste našim dětem chléb z úst! Zabili jste budoucnost našich dětí! “Hospitalizovaný protestující, v tričku s nápisem „zabili jste naši budoucnost!“, byl později identifikován jako 41letý Adrian Sobaru, jehož autistický pubescentní syn přišel nedávno o vládní podporu, jako součást posledních kroků Bukurešti při škrtání rozpočtu. Jeho pokus o sebevraždu byl na rumunské veřejné televizi odvysílán živě, v době, kdy premiér Emil Boc mluvil o neúspěšném pokusu v hlasování o nedůvěře ve svoji konzervativní vládu. K fiskálním a mzdovým úsporným opatřením, proti kterým pan Sobaru protestoval, patří i 25% snížení platů státních zaměstnanců, jako on, jakož i velké snížení plateb sociální pomoci rodičům s invalidními dětmi, kterou až do nedávna dostával i on. Podle rumunské tiskové agentury Agerpres jeho zoufalý výkřik v parlamentním sále bolestivě připomínal křik, který byl slyšet během proti-komunistické revoluce v r. 1989, která svrhla rumunského vládce a obecně pro-západní režim Nicolae Ceausescu.

Ekonomické problémy

Tragický skok pana Sobaru, později vysílaný v televizi na celém světě, našel souhlasnou odezvu u mnoha Rumunů, kteří na to pohlíželi jako na symbol divokých nerovností a nespravedlností post-komunistického období. Rumunsko je až po uši v závažné krizi a jeho rozbitá ekonomika má podle očekávání v r. 2010 klesnout nejméně o 2%, poté, co se předešlý rok propadla o 7,1%. Místo aby se pokusila pomoct nezaměstnaným a sociálně slabým, vláda v Bukurešti, která je údajně prolezlá korupcí, kamarádšoftstvím a protekcí, srazila platy ve veřejném sektoru o čtvrtinu a zrušila všechny sociální výdaje, včetně dotací na teplo pro chudé, jakož i skrouhla dávky v nezaměstnanosti, mateřskou a invalidní důchody. Zároveň byla DPH zvýšena z 19 na 24%, kdy se úřady snaží udržet státní deficit na 6,8%, aby odpovídal přísným fiskálním kritériím Evropské unie, ke které se Rumunsko připojilo v lednu 2007.

Tato tvrdá úsporná politika naštvala miliony Rumunů, kteří mají sotva na chleba, v zemi, kde činí průměrný měsíční příjem na hlavu zhruba 400 dolarů. Zuřivé pouliční protesty, kde se sešly desítky tisíc Rumunů, odrážejí hluboké nespokojení s masovou chudobou a pokračující ekonomickou krizí, která zavedla Rumunsko na pokraj bankrotu. „To není kapitalismus, v kapitalistických zemích máte střední třídu,“ řekla jedna bukurešťská vedoucí obchodu reportérovi Associated Press. Ale rumunská společnost, stěžovala si, je rozdělena na malou menšinu velmi bohatých lidí a obrovskou většinu ožebračené podtřídy. (1)

Zatímco lidská tragédie, jejímž svědkem se stal rumunský parlament onoho předvánočního dne, je poměrně příznačná pro všudypřítomnou bídu v této balkánské zemi a zmarněné naděje na lepší život, mohla se celkem snadno odehrát v jakékoliv jiné krizí zasažené zemi bývalého komunistického světa, který rovněž trpí vysokou nezaměstnaností, značnou chudobou, klesajícími mzdami a tvrdými škrty ve veřejných výdajích a poklesem životní úrovně. Zhruba v době zoufalého pokusu pana Sobaru o sebevraždu podávalo mnoho z 20,000 nemocničních lékařů v České republice hromadné výpovědi, na protest proti rozhodnutí vlády premiéra Petra Nečase snížit všechny veřejné výdaje, včetně výdajů na zdravotní péči, nejméně o 10%, aby se udržely problémové finance země nad vodou. Tyto hromadné výpovědi byly součástí kampaně „Děkujeme, odcházíme“, se kterou začali nespokojení lékaři v celé zemi, s cílem vyvinout tlak na pražské úřady, aby zvýšily jejich nízké mzdy a poskytly všem pracovníkům ve zdravotnictví lepší pracovní podmínky. Čelíc nejhorší zdravotnické krizi v historii této post-komunistické země, která ohrožovala životy mnoha pacientů, česká vláda vyhrožovala, že vyhlásí výjimečný stav, kdy by byli lékaři donuceni buď se vrátit do práce, nebo čelit tvrdým právním a finančním sankcím.

Lze si také vybavit silně zamlčované potravinové nepokoje v r. 2009 v Lotyšsku, tolik vychvalovaném „pobaltském zázraku“ a miláčkovi západních masmédií, kde byl silně nepopulární premiér Valdis Dombrovskis v r. 2010 znovu zvolen, i přesto, že tvrdě seškrtal veřejné výdaje a snížil již tak skromnou životní úroveň Lotyšů (volební kampaň se místo toho zaměřila na nechutný střet mezi lotyšskými nacionalisty a početnou a neústupnou rusky mluvící menšinou v zemi). Podle profesora Michaela Hudsona, významného profesora ekonomie na univerzitě v Missouri – protože tvrdé vládní škrty v sociální oblasti, vzdělávání, zdravotní péči, veřejné dopravě a další základní sociální infrastruktuře hrozí podkopat ekonomickou bezpečnost, dlouhodobý vývoj a politickou stabilitu v zemích bývalého sovětského bloku, mladí lidí raději ve velkém emigrují, než aby trpěli v ekonomice bez pracovních příležitostí. Například více než 12% celkové populace Lotyšska (a mnohem větší část jeho pracovní síly) pracuje nyní v zahraničí.

Když v r. 2008 praskla „neoliberální bublina“, profesor Hudson napsal, že si konzervativní lotyšská vláda silně půjčovala od EU a MMF za nechutných podmínek, které nastolily tak tvrdou úspornou politiku, že se lotyšská ekonomika propadla o 25% (sousední Estonsko a Litva zažily stejně prudký ekonomický propad), a nezaměstnanost, která je v současné době na 22%, stále roste. Když nyní pracuje v zahraničí silně přes 10% populace země, posílají lotyšští gastarbeiteři domů vše, co dokážou našetřit, aby pomohli svým zbídačelým rodinám přežít. Lotyšské děti (tedy těch pár, kolik jich v zemi je, protože počet sňatků a porodnost v této pobaltské zemi se propadá) byly zanechány „osiřelé“, což přimělo sociology zabývat se tím, jak může tato malá země s 2,3 miliony obyvatel přežít demograficky. (2) To jsou výsledky post-komunistických úsporných rozpočtů, které srazily obyčejné lidi na kolena, zatímco mezinárodní věřitelé a místní bankéři jsou nouzově vypláceni.