Grécky národ bol podvedený globalistickou bankovou mafiou a skupinou skorumpovaných politikov. Dlh ktorý bol uvalený na grécky národ z tohto dôvodu mal byť okamžite prehlásený za neplatný. Vzhľadom k tomu, akých obrovských rozmerov dosahuje tento zločin finančných a politických elít, skutočne to najjednoduchšie riešenie. K takémuto názoru prispel autor článku Peter Papaherakles.

Zatiaľ čo sa Grécko prudko potápa do hlbín finančného otroctva – za čo môže grécky národ predovšetkým poďakovať svojim predchádzajúcim, ale aj súčasnej vláde, ktoré boli a aj sú riadené globálnymi bankovými kartelmi – prichádza stále väčší počet odborníkov – analytikov a ekonómov k názoru, že by Grécko malo zobrať svoj osud do vlastných rúk a namiesto toho, aby sa krajina ešte viac zadlžovala pôžičkami, ktoré nikdy nemôže splatiť, my malo Grécko vyhlásiť vnútené a protiústavné dlhy za neplatné.

O takomto riešení, ktoré je už celé mesiace diskutované v alternatívnych médiách je stále vo väčšej miere rozoberané aj ekonómami v rámci médií. 16.06,2011 napísal Allen Mattich pre Wall Street Journal článok s názvom: „Grécko by sa malo pokúsiť opustiť euro – vyhlásenie platobnej neschopnosti je pre finančné kruhy tou najlepšou a najschodnejšou cestou“.

„Čo sa týka všetkých tých úsporných opatrení, tak to už sú Gréci na konci možností a aj na konci trpezlivosti a zdá sa, že už nie sú ochotní ďalšie drsné sociálne škrty, ktoré sa po nich žiadajú. Ak by Gréci prišli k presvedčeniu, že opustenie od eura je nielen možné, ale aj žiadúce, bolo by pravdepodobné zo strany hlavnej krajiny euro zóny – Nemeckom – poskytnúť obrovské uvoľňujúce opatrenia, medzi ktoré patrí aj odpustenie štátneho dlhu. Prípadný bankrot Grécka a jeho vystúpenie z euro zóny v sebe však obsahuje nebezpečenstvo, že v rámci finančného sektoru celej Európy by mohlo prísť k systémovej kríze.“

Ekonóm Max Keiser volá bankárov bandou zlodejov a navrhuje, aby Grécko znovu zaviedlo vlastnú menu. Podľa jeho názoru, Grécko je len časťou oveľa väčšieho problému: - bezzásadoví bankári bez akýchkoľvek škrupulí, prostredníctvom dlhov sa snažia ovládnuť svet.

„Dlhokracia“ je nový dokumentárny film v Londýne pôsobiaceho profesora ekonómie Costase Lapavitsase. Tento dokument, pravdepodobne najlepšie ukazuje prečo by mali byť grécke dlhy vyhlásené za neplatné. Podľa dostupných údajov uvidelo tento film na internete viac ako jeden milión divákov len v samotnom Grécku.

Tento, vinikajúco zvládnutý filmu v podstate ukazuje koncept ruského ekonóma z 20 storočia Alexandra Sacka, ktorý vypracoval teóriu „nečestného a opovrhnutia hodného dlhu“. Rôzne krajiny tento koncept dlhu v minulosti uplatňovali s cieľom aby mohli odmietnuť dlhy, ktoré by vznikali protiústavnou cestou.

K takýmto krajinám patrí napríklad Ekvôdor, ktorý pred niekoľkými rokmi znehodnotil svoje dlhy o 80%. Keď v roku 2003 USA obsadili Irak, zdedili dlh vo výške 120 miliárd dolárov. Tento dlh mal Irak splatiť Francúzsku a Rusku. Dlh bol Američanmi označený ako „nečestný a opovrhnutia hodný“ a preto ho Američania nemuseli splatiť.

Štátny dlh je možné vyhlásiť za „opovrhnutia hodný“ v prípadoch:

                        a/ keď si vláda zoberie pôžičku bez súhlasu ľudu;

                        b/ pôžička nie je použitý pre blaho národa;

                        c/ veritelia sú zoznámení z vyššie uvedenými aspektmi a postupujú tak vedome nepriateľsky proti záujmom cieľovej krajiny.

V prípade Grécka vznik finančnej krízy je možné vyvodiť od podvodu, ktorý bol spôsobený na Wall Street, Medzinárodným menovým fondom, európskymi bankami spoločne so skorumpovanými gréckymi politikmi.

Je na prvý pohľad jasné a dokázateľné, že grécky ľud z týchto pôžičiek nijako neprofitoval, lebo prostredníctvom týchto pôžičiek boli uhrádzané len úroky z predchádzajúcich pôžičiek. Zo 150 miliárd dolárov pôžičiek nebol použitý ani dolár pre blaho gréckeho ľudu. Všetci veritelia si boli plne vedomí toho, že sa touto formou podieľajú na zločine voči gréckemu ľudu.

Celá finančná kríza bola starostlivo naplánovaná a potom pred verejnosťou prezentovaná v úplne falošnom svete. Toho sa chytili oznamovacie prostriedky, ktoré sú takisto vo vlastníctve nadnárodných bánk. Samozrejme, svoju úlohu zohrali aj politici, ktorí pre túto úlohu boli dôkladne vybraní a pripravení.

Celá grécka kríza je v podstate len veľkým hollywoodským divadlom, v ktorom bola gréckemu národu pridelená úloha bezbrannej obete. No a pokiaľ americká vláda výrazne neobmedzí svoje výdaje, tak budúcou obeťou v druhom dejstve tohto „divadla“ sa stanú obyvatelia USA.

Médiá, ktoré sú vo vlastníctve bánk sú vinné za to, čo sa stali s prebujnenou byrokraciou v jednotlivých krajinách a znefunkčnením daňového systému. Geniálna skratka “PITGS”pre krajiny Portugálska, Írska, Talianska, Grécka a Španielska bola vymyslená preto, aby sa prostredníctvom nej šíril vo verejnosti názor, že ľudia v Grécku a v tých ďalších krajinách sú ľudia „nenažraní“ a neskutočne rozhadzovační.

Vo filme Debtocracy je ukázané, ako bankári a politici predkladali krajine rôzne projekty, prostredníctvom ktorých profitovali oni sami, ale Grécko s tým odsúdili na úpadok.

K týmto intrigám bankárov a politikov patrí aj podplácanie, zvýhodňovanie – napríklad nemeckej firmy Siemenss pre výstavbu siete aténskeho metra, alebo gigantické výdaje na olympijské hra v roku 2004.

Ešte viac ekonomicky devastujúce boli výdaje vo výške mnohých miliárd za nákup predražených zbraní, lietadiel a ponorky, ktoré boli zakúpené od európskych výrobcov. Títo výrobcovia sú vlastnení presne tými bankami, ktoré Grécky poskytli najskôr pôžičky.

Tu sa teda jednoznačne jedná o finančné manipulácie a to tak ako to bolo popísané Johnem Perkinsem v knihe „Priznanie najatého vraha ekonomiky“.

Grécko je len kamienkom v uhoľnej bani bankárov. Ak padne Grécko, nepotrvá dlho a do priepasti sa zrútia samotné USA.

                V posledných mesiacoch zo svetových, ale aj slovenských médií sú systematicky, z hlbokou profesionalitou šírené informácie o pseudo-revolučných vystúpeniach národov, predovšetkým Líbye, Egypte. Do týchto vystúpení sa stále častejšie primiešavajú takzvané overené informácie o udalostiach v Sýrii, kde „údajne zlá vláda“ dáva strieľať do vlastného „mierumilovného národa“ a to len preto, že sa tento „mierovými“ protestnými akciami dožaduje „demokratizácie“ vlastnej krajiny. Pozoruhodná je aj tá skutočnosť, že od chvíle ako sa začali šíriť tieto dezinformácie, vytvára sa informačné ticho o Izraeli a jeho zahraničnej politike.

            Je vidieť, že aj v tomto prípade, práve tak ako v predchádzajúcich obdobiach všade vo svete, kde sa médiá dostanú do ekonomickej závislosti nadnárodného kapitálu (a v dnešnom svete je to takmer všade), slúžia tomuto kapitálu a systematicky napomáhajú pre naplnenie jeho cieľov.

            Aká je teda objektívna pravda o príčinách týchto procesov, ich priebehu a sledovaných cieľoch.

            Už na úvod je potrebné povedať, že v Severnej Afrike a na Blízkom Východe, práve tak ako v minulosti, ani teraz, nejde o nič iné ako o prerozdelenie mocenských vplyvov imperialistických veľmocí a v tej súvislosti o získanie kontroly nad ťažbou nerastného bohatstva, predovšetkým zemného plynu a ropy. Nie je žiadnym tajomstvom, že v posledných dvoch desaťročiach sa prudko zvyšovať ekonomický a aj politický vplyv Číny na krajiny Afriky. Samotné Rusko si udržiavalo svoje dlhodobé pozície na tomto kontinente ešte z čias Sovietskeho zväzu. Len pre zaujímavosť pripomeniem, že zo samotnej Líbye na začiatku vojenských konfliktov medzi legálnou vládou Kaddáfiho a samozvanými predstaviteľmi takzvanej opozície z Líbye sa vrátilo do Číny viac ako 35 tisíc Číňanov ktorý tam pracovali na ropných poliach, stavali infraštruktúru a priemyselné objekty. USA a krajiny Západnej Európy sa s takouto situáciou nevedeli vyrovnať. Preto po dlhodobých prípravách spustili proces destabilizácie. Tento proces začal dezinformačnou prípravou.

            Po Líbyi prišiel rad sa destabilizáciu Sýrie. Začiatkom februára, keď ešte v Sýrii nebola žiadna destabilizácia, bola na Facebooku vytvorená stránka s názvom „Sýrska revolúcia 2011“. Táto stránka vyzývala ku „Dňu hnevu“. Táto výzva bola opakovane vysielaná Al Jazzeerou no nestretla sa takmer zo žiadnou odozvou. Samotná stanica Al Jazeera oplakávala nedostatočnú reakciu a označila Sýriu ako „kráľovstvo ticha“.

                Samotný názov „Sýrska revolúcia 2011“ je pochybné označenie, je to preklad z angličtiny a má povahu reklamného charakteru. To, čo by mal robiť skutočný revolucionár, keby sa mu podarili dosiahnuť určených cieľov sa v materiáloch nehovorí. S najväčšou pravdepodobnosťou by sa mal vrátiť domou a mal by byť spokojný zo zvrhnutým režimu a nastolením nového – pro západne orientovaného režimu.

                Ešte čudnejšie je, že už v prvý deň po vytvorení, mala táto stránka na Facebooku viac ako 80 000 návštev. Také nadšenie a návštevnosť stránky v priebehu niekoľkých hodín, po ktorej nenasledovali žiadne konkrétne skutky, hovorí o manipulácii organizovanej počítačovými softwarmi, ktoré vytvárali početné účty. Táto skutočnosť vystupuje do popredia o to viac, že Sýrčania používajú internet veľmi málo.

            Dá sa povedať, že nástup tejto „Sýrskej revolúcie 2011“  (v podstate kontrarevolúcie) nebol úspešný. No už o mesiac neskôr začali v Daraa, v provinčnom meste na jordánskej hranici len niekoľko míľ od Izraela nepokoje. Vandali – zahraničnými spravodajskými službami platení mladí ľudia, začali maľovať protivládne heslá na steny budov. Miestna polícia zatkla niekoľkých študentov, väznila ich, proti čomu protestovali ich rodičia. Takto znepokojené rodiny zaútočili na budovy polície s cieľom oslobodiť zadržané osoby. Výsledkom toho bola skutočnosť, že polícia prijala ešte prísnejšie opatrenia.

            Keď sa veci vyostrovali, zasiahol prezident Bashad Assad a potrestal tých veliteľov polície ktorí prekročili hranice únosnosti policajných zásahov. Všetko sa malo vrátiť do pôvodného stavu. No došlo k náhlej zmene. Na strechách budov sa začali objavovať odstreľovači a strieľali tak do davu, ako aj na policajtov. Táto nová skutočnosť uvrhla mesto do chaosu. To všetko bolo samozrejme okamžite medializované svetovými agentúrami, no nie tak ako sa veci udiali, ale tak ako to vyhovovalo organizátorom týchto krvavých udalostí. Strelci využili zmätok, vyšli do mesta s cieľom zaútočiť na vládne budovy v ktorých boli umiestnené výzvedné spravodajské služby ktoré mali na starosti monitoring sýrskych Golanských výšin okupovaných Izraelom. Bezpečnostné zložky v snahe ubrániť budovy, opätovali  paľbu. Mŕtvy boli na oboch stranách.

            Takýto scenár konfrontačnej politiky sa opakoval vo viacerých mestách. Ľudia hľadali ochranu u armády, ktorá sa útočníkom postavila na odpor. Vláda na ochranu obyvateľstva do ulíc vyslala tri tisíc vojakov a tanky. Nakoniec proti armáde sa postavili ozbrojení banditi  podľa veľmi podobného scenára, ako bol použitý pri obliehaní Nahr Al-Baredu líbyjskou armádou. Zmena bola len v tom, že teraz medzinárodné médiá situáciu úplne prekrútili a za útočníka bola označená sýrska armáda a bola obviňovaná z toho, že zabíja nevinných ľudí v Daraa.

            Okrem iného, aj táto skutočnosť vypovedá o hodnovernosti svetových médií a o tom, že oni v skutočnosti nie sú ničím iným ako jednou z predĺžených rúk nadnárodného kapitálu snažiaceho sa uzurpovať si moc na celom svete. Pritom nehľadí na prostriedky, materiálne straty, ani na ľudské obete.

            Takto písal jeden z mnohých emigrantov, ktorí v rokoch socializmu utiekli za hranice do kapitalistického raja. Ako inžinier s perspektívou skončil v „slobodnej krajine“ pri umývaní záchodov ako gastarbaiter v akejsi železničnej stanici. Zahanbujúce poníženie vyjadril svojim blízkym takýmto sarkazmom a poslal i s fotkou pred cudzím mercedesom na parkovisku. Vtedy bolo takýchto oklamaných a podvedených veľa. Ich sny rýcho vystriedala krutá realita. Ťažko sa im priznávala pravda, že naleteli na sladké reči o slobode a demokracii, o blahobyte za železnou oponou. Stali sa prosto obeťou rafinovanej reklamy. Uverili pozlátke, ktorá zakrývala skutočný vykorisťovateľský systém. 

            Dnes už náš občan nemusí putovať za „slobodou a demokraciou“ do cudziny. Reštaurovaný kapitalizmus po prevrate v roku 1989 u nás ponúka všetky „vymožeností“ pre všetkých a bez rozdielu. Iba zadubenci a neprebudení z prachu čižiem kapitálu vystrkujú dva prsty do „véčka“. Ale to už dnes nikoho nezaujíma. Reálny život väčšiny je na hony vzdialený od infantilných sľubov prevratovej doby. Dnes s ľuďmi trasie strach ako prežiť, či neprídu o svoju zlé platenú otrockú prácu, ako uživia svoje deti, ako ich zaodejú, ako prežijú túto zimu. Niekto zúfalý na stránkach internetu výstižne napísal: „ ... neistoty prevažujú nad istotami do takej miery, že už človek prestáva veriť v zajtrajšok. Nik nevie čo príde zajtra, čo ho čaká.“  Toto je skutočné zrkadlo doby a systému, v ktorom dominuje bezcitnosť a bezohľadnosť. Pohnuté osudy ľudí, dobrovoľný odchod zo života zo zúfalstva či kriminálny čin (tiež zo zúfalstva) nikoho zo zodpovedných seriózne nezaujímajú. Sú iba potravou pre mediálne hyeny.

Bolo by jednoduché, ale zároveň i nesprávne dnes tvrdiť, že za tento stav si môžu ľudia, že si pre seba, pre svoje deti a vnukov kľúčmi „vyštrngali“ tento neľudský systém, nespravodlivosť a otroctvo. Do určitej miery áno, ale prevažnej väčšine tých, ktorí uverili sľubom podvodníkov a dobrodruhov sa ani nesnívalo kde a ako skončia. Dnes im ostali iba oči pre plač. Sú a zostanú v úlohe stáda, do ktorej ho predurčuje tento kapitalistický spoločenský poriadok. A dnes sa pokorenému plebsu vyškierajú všetky politické i ľudské patvary, ktoré zbohatli rozkradnutím socialistického majetku. Všetko to, čo vybudovali, vytvorili svojimi rukami, svojim umom im politickí revanšisti a veksláci rozchytali pod nosom. Takúto predstavu určite nemali nielen jednoduchí ľudia, ale ani tí, ktorí na kvalitných socialistických školách čo-to pochytili o zásadných rozdieloch medzi socializmom a kapitalizmom. Pre tých i tých druhých je súčasnosť i budúcnosť s uťahujúcou sa slučkou na krku zahanbujúca a ponižujúca.

Čo je ale v tomto marazme očividné a  zarážajúce zároveň, je apatia zotročených a ich nezáujem o zmenu pre seba, v prospech seba – byť i v rámci tohto systému. Ľahostajnosť k svojmu osudu i k osudu svojich potomkov dávajú zreteľne najavo pri voľbách. Nemôže byť potom prekvapením, že buržoázne vládne bábky, predovšetkým tie modré, si urobili zo Slovenska pokusnú farmu. Nielenže na mlčiacej väčšine vyskúšali zničujúce neoliberálne  tzv. reformy, ale teraz po ostatných parlamentných voľbách sa celkom úspešne pokúšajú na chrbtoch zotročeného ľudu rúbať drevo. Zatiaľ čo takmer celou Európu hýbu nepokoje, protesty a štrajky, náš človek zostáva na kolenách, bojí sa zdvihnúť hlavu, nieto ešte hlas proti vládnej moci, proti svojim zotročovateľom. Možno povedať (podľa Jüri Lina), že mentálna anestetizácia ľudí do značnej miery uspela. Väčšina ľudí sa stala obeťou typu slepej viery zvanej politická korektnosť a preferuje život vo svojom iluzórnom svete. A viera podľa Friedricha Nietzscheho, je túžba po nepoznaní. Tento stav však nie večný a nemenný, a preto ani nemôže byť návod na defetistické úvahy, ale skôr na neľahkú cestu hľadania východiska z tohto bludného kruhu.

Nebolo by tiež ani dobré ani správne tvrdiť, že všetci sú rovnakí, že všetci myslia a konajú podľa určeného a diktovaného vzorca myslenia a správania sa. Politických a mediálnych idiotov, ktorí i s pochybnými „celebritami“ takéto vzorce dňom i nocou propagujú a snažia sa ich implantovať do vytunelovaných hláv, sú celé kŕdle. Sami im možno neveria, ale „čo je treba, to sa musí“. I preto sú týmto balastom „zasvinené“ všetky média.

Pravdou ale je, že napriek všestrannej a podvodnej manipulácii s občanom, vzniká a rastie medzi „pospolitým ľudom“ ideový a politický  disent, ktorý je vzdialený predpísaným vzorcom. To uniká bábkam kapitálu, ktorí opití mocou nedokážu pochopiť ubolenú dušu otroka.  Jeden z nich svoj život zdeformovaný buržoáznou slobodou a demokraciou, vyrozprával na internete. Je jedným z masy produktívnych 25 až 40 ročných, „šťastlivo“ zamestnaných, ktorý denne pracuje najmenej 11 hodín a i cez víkendy musí byť k dispozícii a riešiť vzniknuté problémy vo firme. I keď je ženatý, dieťa si nemôže dovoliť nie kvôli neplodnosti, ale zo strachu, aby neprišiel o obživu vybočením z tohto otrockého vzorca práce.  Iba práca pre firmu a nič iné. Nemá čas na nič, ani pre seba, ani pre manželku, ktorú nazval spolubývajúcou. „Nemáme väzbu k žiadnemu miestu, nemáme zážitky, teda okrem krízových situácii vo firme. Nemáme vlastný život, nemáme slobodu. ... Keďže nemáme slobodu prečo nám vravia že žijeme v demokracii? Sme len otrokmi systému, ktorý nám diktuje presné pravidlá, ako máme žiť, kde máme žiť. Nerobí to priamo, ale nastoľuje také podmienky, ktoré nedávajú iné východisko iba hrať podľa pravidiel spoločnosti. Spoločnosti pár ľudí, držiacich naše šťastie pevne v rukách“, píše doslovne. Tento dojemný plač sám uvádza ako výkrik do tmy zo situácie zúfalého jedinca.

Takto, obrazne povedané cez Golgotu, ľudia zrejme musia prejsť, aby našli nielen sami seba, ale i silu vzoprieť sa tyranii. Potom už ľahko nájdu odpoveď na jednoduchú otázku, pre koho a proti komu je  všetkými škrekmi ospevovaná buržoázna sloboda a demo-kracia. Potom bude i stále menej tých, ktorí v hanbe budú hovoriť, že „mám sa dobre, tak mi treba.“

História súčasnej SDĽ sa začína v máji 2005, keď bola vďaka chybe pri ochrane značky SDĽ zo strany súčasného generálneho manažéra SMERU-SD Jána Richtera zaregistrovaná nová strana totožného mena. Prvým predsedom strany bol Jozef Cudrák, bývalý šéf Vojenského obranného spravodajstva (VOS) počas pôsobenia ministrov obrany za SDĽ Pavla Kanisa a Jozefa Stanka. Do civilu odišiel k 31. 12. 2002, čo bolo vysvetľované prácou pre československú Vojenskú kontrarozviedku. V súčasnosti už v SDĽ nepôsobí.

Súčasná SDĽ bola do novembra 2009 v nefunkčnom štádiu. Hlavné slovo v tomto subjekte mala od začiatku rodina Weissovcov (otec a syn Pavel a Ivan Weissovci), ktorí využívali aj pôvodnú SDĽ na vplyvný lobing v zbrojárskej oblasti (firma Puli a.s. a jej dcéry), spočiatku prostredníctvom osoby ministra obrany Pavla Kanisa. V roku 2000 sa podľa medializovaných informácií rozprávalo o deblokačnom trojuholníku Weiss - Kanis - Schmögnerová. Prvým mužom v uvedenej štruktúre mal byť Pavel Weiss, otec Ivana Weissa, riaditeľa pre stratégiu SPP. Pavel Weiss bol spoločníkom a konateľom spoločnosti s ručením obmedzeným Puli, ktorá sa neskôr zmenila na akciovú spoločnosť a ktorá figurovala ako jediný spoločník vo firme Delta B, ktorá bola držiteľom povolenia ministerstva hospodárstva obchodovať s vojenským materiálom a o ktorej sa hovorilo aj v súvislosti s deblokáciou protilietadlového raketového komplexu S 300. Obe firmy sídlili na adrese Miletičova 24 v Bratislave. Rodina Weissovcov už s deblokáciami ruského dlhu mala skúsenosti, keď sa príbuzný Pavla a Ivana Wieissovcov Tomáš Weiss cez firmu Bianco Negro podieľal na dovoze a deblokáciách energetického uhlia za vlády Vladimíra Mečiara.

Po nástupe Roberta Fica ovládli zbrojársky priemysel Ficovi blízke osoby (jeho brat Ladislav Fico, Jozef Brhel, Dušan Herda) a Weissovci postupne prišli o všetky zakázky. Financovanie súčasnej SDĽ, ktorá je posledným pokusom Weissovcov dostať sa naspäť k štátnym zakázkam,  je zabezpečené vďaka predchádzajúcim prijímom z činnosti v plynárenskej oblasti. Ivan Weiss od 1998 do 2004 pôsobil vo vedení SPP ako riaditeľ pre stratégiu, a to vďaka tlaku SDĽ v Dzurindovej vláde na odmenu za podporu zo strany holdingu Puli. Po odchode z SPP založil vlastný distribučný podnik, rozložený na firmy Prvá paroplynová spoločnosť, Leven, T-invest a ďalšie, pričom odoberal plyn od SPP a predával ho (za rekordné ceny vďaka ovplyvňovaniu mestských poslancov) obyvateľom mesta Levice. SPP však za niekoľko rokov nezaplatil ani korunu (doteraz trvá súdny spor) a tak prišiel asi k 33 miliónom EUR.

Leven sa v roku 2005 nedohodol s SPP na zmluve, ktorá by zohľadňovala prechod na nový spôsob určovania cien zo strany dominantného dodávateľa. Plynári na neuzavretie dohody reagovali odpojením Levenu a začala sa reťaz dodnes trvajúcich súdnych sporov, v ktorých k 30. 8. 2008 išlo o 10 – 13,3 milióna EUR. Ak bude na súde opätovne úspešný Leven, bude mať prakticky na dobu neurčitú o tretinu nižšiu cenu plynu v porovnaní s inými klientmi v tej istej odbernej kategórii. SPP pripúšťa, že má obavy o splatenie pohľadávky v prípade pre nich pozitívneho rozhodnutia súdu. Značná časť plynu nezostáva v Levene, ale odchádza do jeho dcéry – Fortunae, ktorá v Leviciach vyrába a dodáva teplo. Plyn do dcéry nemá Leven posielať priamo, ale cez bratislavskú firmu T-Invest, s. r. o., pričom existuje predpoklad, že časť z peňazí, ktoré Fortunae inkasuje od ľudí v Leviciach za vyrobené teplo, končí práve v T-Investe.  T-Invest sídlil na bratislavskej adrese firiem skupiny Puli.

Už v prípade Levenu možno faktom, že bol členom dozornej rady tejto firmy Michal Hrbáček, dokumentovať prepojenie Weissovcov na skupinu Istrokapitál, väčšinového vlastníka Poštovej banky. Pre skupinu pracuje napr. syn bývalého predsedu KDH a exministra spravodlivosti Ján Čarnogurský ml. či bývalí príslušníci SIS Michala Hrbáček a Martin Lieskovský, známi z káuz únosu Michala Kováča mladšieho, Rašelina Quido, z káuz nájomných vrážd a prepadnutí a ďalších. Michal Hrbáček, bývalý riaditeľ Odboru špeciálnych operácií v SIS, karatista, obvinený zo zavlečenia Michala Kováča ml. do cudziny a Ján Čarnogurský ml. sú bývalí kamaráti z telocvične a ich spoločné podnikateľské aktivity sa začali v roku 2001. Jednou z prvých bolo prevzatie firmy na zdravotnícke nástroje a potreby Chirana.

Neskôr sprevádzal Hrbáček Jána Čarnogurského staršieho na súde, kde bojoval s Tobiášom Loykom o pohľadávku proti Loykovej firme Rašelina Quido. V roku 2005 sa mala ocitnúť na zozname smrti Tobiáša Loyku právnička Gabriela Matušková, šéf Istrokapitalu Branislav Prieložný, a tiež Michal Hrbáček a Martin Lieskovský. Loyka bol prepustený 1.2.2007. Hrbáček v minulosti zabezpečoval ochranu Branislava Prieložného na viacerých akciách Istrokapitálu (napr. spoločných s J&T) a vykonáva aj ochranu jeho domu, čo je zachytené aj vo viacerých medializovaných článkoch.

Bývalý policajt Juraj Rozsík, zúčastnený na prepade Jána Kubašiaka, dal v septembri 2008 Hrbáčka do súvislosti s väčším počtom lúpežných prepadnutí, únosov a vydieraní skupiny bývalých policajtov. Podľa Rozsíka tieto zločiny vykonávali tajné komandá zložené z bývalých a tiež aktívnych policajtov. Dňa 13.9. 2008 bol v uvedenej súvislosti zatknutý Michal Hrbáček a bývalý príslušník PZ Ivan Bieľak, ktorí mali ovplyvňovať svedkov a mariť vyšetrovanie. Prepustení boli 8. 1. 2009 na kauciu, pričom súd zároveň zamietol sťažnosť prokuratúry.

Vrátim sa k Ivanovi Weissovi, ktorý je okrem iného zakladateľom konského póla na Slovensku a jedným zo spoluorganizátorov a hráčov počas turnaja J&T na Štrbskom plese. Zloženie predsedníctva strany svedčí o tom, že Wiess vyberá do straníckych funkcií nevýrazné, avšak lojálne typy. Nájdeme v ňom o. i. jeho družku Alenu Savkaničovú, z ktorou spoločne pretekal v autoracingu, vytrvalostných pretekoch cestovných automobilov do 2OOO ccm a vo FIA ZONA-D4-Sprinte do 2000 ccm.

Ako som už uviedol, bývalý predseda SDĽ Jozef Cundrák už pre Weissovcov v SDĽ nepracuje. Vo funkcii predsedu ho vystriedal Martin Halás, ktorý je ich poslušným bielym koňom. Neskôr ho nahradil Marek Blaha a Halás sa stal podpredsedom a konateľ či členom predstavenstva viacerých Weissových firiem. Halás figuruje vo firmách OMEGA TECHNOLOGIES, spol. s r.o. a AKTUAL PRESS, spol. s r.o.  OMEGA TECHNOLOGIES je v súčasnosti jediným spoločníkom vo firme Delta Military Technology, s. r. o., pričom obe opäť sídlili na adrese Miletičova 24 v Bratislave. Martin Halás tiež v minulosti figuroval v predstavenstve firmy PRVÁ PAROPLYNOVÁ SPOLOČNOSŤ, a.s., v súčasnosti v likvidácii, a to spoločne s Ivanom Weissom.

Mediálnu stránku zabezpečujú osoby Martina Urmaniča a Martina Lengyela, známe z prostredia SDKÚ a sčasti SMK. Ako mediálny stratég v súčasnej SDĽ pôsobí Martin Lengyel, bývalý člen štábu Viktora Juščenka, bývalý hovorca SDK a premiéra Mikuláša Dzurindu a bývalý generálny riaditeľ TA3, na ktorého padá tieň podozrenia v súvislosti s uzatvorením reklamných zmlúv s nebankovým subjektom BMG tri a pol mesiaca pred začiatkom vysielania.

 
V nedávnej dobe došlo k prechodu členskej základne pravicovej Ligy do SDĽ, výsledkom ktorej sa v SDĽ ocitol Imrich Hamarčák, v minulosti poslanec za Ruskovu ANO, o. i. bývalý člen osobitného kontrolného výboru NR SR na kontrolu činnosti Vojenského spravodajstva, a Štefan Jakabovič, bývalý riaditeľ Úradu inšpekčnej služby MV SR a riaditeľ Krajského riaditeľstva PZ v Košiciach.

Na konci sa musím zamyslieť, čo znamená slogan SOCIÁLNE DOBRE ĽUDSKY, ktorým sa SDĽ prezentuje vo svojich kampaniach. Čo majú Weissovci a ľudia z Istrokapitálu spoločné so sociálnou politikou, keď nemajú poňatia o situácii väčšiny ľudí na Slovensku, ktorí boli vždy len objektmi ich pochybného biznisu? Čo má Hrbáček pri svojej minulosti aj prítomnosti spoločné s ľudskosťou? Koho dobro hlása vo svojom slogane SDĽ?

                                                                                          Ján Predhorský

Slovensko považuje Rusko za strategického partnera a podporuje myšlienku zvýšenia efektívnosti európskej architektúry, iniciovanú prezidentom RF Dmitrijom Medvedevom, vyhlásil prezident Slovenska Ivan Gašparovič na oficiálnom obede organizovanom na počesť predstaviteľa Ruska, ktorý pricestoval v utorok na oficiálnu návštevu do Bratislavy.

„Európsku koncepciu Východného partnerstva a diskusiu o efektívnosti a upevnenia európskej architektúry bezpečnosti, iniciátorom ktorej ste sa v Európe stali osobne Vy, my chceme prijať ako cestu, ktorá má nás spájať ako priateľov a nie vzďaľovať“, - povedal Gašparovič.

Podľa jeho slov, Slovensko plne zdieľa postoj k Rusku zo strany Európskej Únie, ktorá považuje Ruskú Federáciu za svojho strategického partnera.

Gašparovič povedal, že Bratislava „je pripravená aj naďalej hľadať cesty smerujúce k posilneniu vzájomnej dôvery a všestrannej spolupráce“ v trojuholníku EÚ-USA-RF, ktorá pomôže riešiť aktuálne medzinárodné problémy a problémy zajtrajšieho sveta.

Gašparovič obrátil pozornosť na „symbolický vzťah zajtrajška a ďalších dní“. Prezident Slovenska pripomenul, že v stredu on spoločne s Dmitrijom Medvedevom položí vence k pamätníku padlých sovietskych hrdinov.

„Pozajtra pán prezident, v Prahe spoločne s americkým prezidentom podpíšete historickú dohodu STAR-3. Som presvedčený, že to je tá lepšia cesta na plnenie závetu padlých vojakov v Druhej svetovej vojne“, - povedal Gašparovič.

Dnešní režim je kriminální, mnohem zločinnější než normalizační socialismus

Slovo kapitalismus ani plně nevystihuje hloubku zločinnosti

Diskuse o tom, zda demokracie ano nebo ne, si vynucuje pohled hlubší než jen pojmovou akrobacii v terénu politicky korektní politologie. Jaká demokracie, copak něco takového tady někdo od roku 1989 viděl?

A pokud je demokracie to, co provádějí hlavně Američané a Angličané v Iráku a Afghánistánu, a co jim celý tak zvaný demokratický svět toleruje nebo je v tom dokonce ještě podporuje, pak je třeba výrazně poopravit významový úzus: demokracie je slovo označující zabijácký systém.

Pojďme se místo toho věnovat zločinům demokracie. Proti nim jsou totiž „zločiny“ normalizačního režimu jen něčím, čím je dětská rozjívenost v porovnání s protřelým gangem profesionálních zabijáků.

Začněme u práva na život. Není možné nijak exemplárněji dokumentovat onen postoj, který má dnešní režim k tomuto právu, než je série válek proti Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku, k nimž ovšem musíme přiřadit i jména všech palestinských obětí sionistického režimu v Izraeli, který je tak zvanými demokratickými státy vydatně podporován. Už někdo stačil alespoň zapsat jména všech lidských bytostí, která náš systém (ano, posledních 20 let za to i my neseme svůj díl odpovědnosti) povraždil během těch válečných řádění?

Ty počty mrtvých lidí, které – a zůstaňme nyní jen v poslední demokratické dvacetiletce - nechali povraždit demokratičtí politici zvolení obyvatelstvem v demokratických zemí, budou v řádech statisíců, a přičteme-li k přímo zabitým lidem i ty, kteří museli zemřít v důsledku zhroucení států a následnému chaosu, nedostatku základních životních prostředků a následnými vyprovokovanými i nevyprovokovanými násilnostmi, nebo dalšími demokratickými opatřeními, jako bylo třeba dlouhodobé ekonomické embargo proti Iráku, které mimo jiné způsobilo rapidní zvýšení dětské úmrtnosti v důsledku akutního nedostatku léků, dostaneme se k řádu miliónů.

Válka, kterou dnes tak zvaný demokratický svět vede v Iráku a Afghánistánu proti všem, kteří se odmítají podrobit okupantům, je vzhledem k ohromné technologické převaze, která je na straně Západu, něčím naprosto otřesným. Stejně tak je otřesná tupá lhostejnost veřejnosti v tak zvaných demokratických zemích. V morální rovině zločin, kterým je genocidní řádění demokratických států v Iráku a Afghánistánu, je na stejné úrovni, jako bylo řádění Hitlerova Německa během 2. světové války. Přesto obyvatelstvo „svobodných“ zemí mlčí a stalo se tak nejspolehlivějším spojencem svých politiků. I v tomto případě je svolnost obyvatelstva Západu s vražděním dosahována demagogií, která je založena na sice na rozdíl od té nacistické o něco méně veřejně a nahlas vyslovované, zato trvale v podtextu znějící rasistické představě: Copak se s Araby dá jednat jinak? Copak nás – „demokraty“, „křesťany“ – Arabové nechtějí také vyhubit?

Ta arogance k lidskému životu jakožto vůbec tomu nejcennějšímu se ale neprojevuje jen v „dalekých“ válkách. Vidíme ho každodenně přímo před našima očima v podobě lidí, který režim zbavil existenčních prostředků a kteří zbytek života stráví v živoření, toleranci ke zločinnosti, která v porovnání s normalizačním dvacetiletím řádově vzrostla, ganzích zločinců, kteří nikým a ničím nerušeni ovládli ulice měst a z nejlukrativnějších oblastí ekonomiky pravidelně vybírají desátky, z volného šíření drog, vidíme to v neposlední řadě i v sadistické „kultuře“, kterou jsou lidé bombardováni ze všech stran a non stop.

Snad jen stručně se zmiňme i o dalších právech, ale už zmíněná vražedná podstata dnešního režimu napovídá, že reputaci si už ani nemůže víc zhoršit.

Právo na bydlení, které, přirozeně, je jakousi podmnožinou či součástí předchozího práva na život, poskytuje stejně neutěšený pohled jako právo na život. Za socialismu neexistovalo, že by člověka mohli vyhodili na ulici, práva nájemníků byla v porovnání s dneškem zaručena skoro posvátně. Dokonce, rozčilují se vyznavači neomezené vlády trhu, si nájemníci žili za socialismu až provokativně zhýrale: Třeba babičky v mnohapokojových starých bytech  nádherných pražských secesních domů platily nájem pouze v řádu sta korun, ale často i méně – a nikdo je z nich nevyhnal na ulici pro nadměrečné metry! Kolika lidem však dnešní režim vzal doslova střechu nad hlavou a jaké katastrofální důsledky to mělo pro jejich osobní a rodinný život nebo zdraví? Opět lze jen volat po sepsání všech seznamů obětí postižených dnešním zločinným režimem a o právu obětí na odškodnění a potrestání viníků.

Dalším právem by mělo být právo na to, vydělat si existenční prostředky na živobytí poctivou prací. Nikoliv tedy právo na to, být bohatým kapitalistou či rentiérem, který žije z pobírání renty a života užívá ze všech sil, ale právo podstatně skromnější, právo, které v případech, kdy člověk nemá to štěstí, že jeho povolání je mu i koníčkem, žádný skvělý život nezaručuje. Ale zajišťuje mu alespoň tolik, že nemusí jít žebrat. Právo na důstojnou práci a na důstojný plat za práci ale dnešní režim skutečně nezaručuje. Bylo by záhodno spočítat, kolik času a životní energie spotřebovává lidem bez práce hledání alespoň nějakého zaměstnání, v jakém strachu žijí lidé ohrožení ztrátou zaměstnání či ti, co už je ztratili a s marností hledí i do budoucnosti.

Hned za právem na bydlení bychom ale měli připojit právo na další existenční věci, jako je právo na teplo, právo na elektřinu a právo na vodu. Bez nich se žít nedá. Ale kdeže ty časy jsou! Za „zločinného“ socialismu se lidé čvachtali ve vanách ( pozor: s teplou, ne studenou vodou!) celé hodiny,  panelákové byty vytápěli do tropických teplot, a české ženy do telefonů mohly klábosit celé hodiny ( za 1 Korunu československou). „Svobodný“ režim po roce 1989 ale s takovými „zločiny“ rázně skoncoval. Lidé počítají kilowaty a hektolitry, šetří, škudlí, žijí ve strachu. Mnozí čeští senioři žijí až v jakémsi obsedantním strachu z každé vydané koruny. Ovšem není divu: S důchodem kolem 9 tisíc korun a výdaji jen na nájemném 6 tisíc jim nic jiného nezbývá.

Lidé se stali zajatci a otroci ČEZU, plynáren, vodáren (přestože formálně jsme jejich vlastníky!) a všech podobně monopolních kontrolorů těch k životu nejpotřebnějších surovin. Šroubují ceny podle libosti, čímž si i podle libosti šroubují své nestydaté zisky. Smyčky upletené ze strachu o základní existenční potřeby, které mají u krku nasazeni občané tak zvaných demokratických států, jsou tak těsné, že spíše než o demokratické společnosti bychom měli mluvit o společnosti strachu.

Podívejme se ale na to, co si dnešní režim tak hýčká a co se nazývá právem na soukromé vlastnictví. Ono to právo na soukromé vlastnictví se ale týká spíš jen velmi specifické skupiny vlastnictví. Ne vlastnictví průměrného či spíš menšího, které by si skutečně nějakou ochranu státní autority zasluhovaly, ale především vlastnictví velkého a ohromného. Ve skutečnosti se právem na soukromé vlastnictví myslí toto: Je to právo, které zaručuje, že to velké a ohromné vlastnictví bude moci, pokud se mu to zlíbí a pokud si k tomu najde právní kličku, spolknout to vlastnictví střední či spíše menší.

Počet exekucí evidovaných v Centrální evidenci exekucí přesáhl poprvé v historii České republiky jeden milion osob, z nichž naprostá většina se stala obětí půjčkového pirátství, které se stalo nejlukrativnější živností. Je veřejným tajemství, že exekutorské firmy ve spolupráci s některými právními kancelářemi fungují jako kriminální organizace zaměřené na oškubání lidí. Těm jsou nejdříve vnuceny půjčky a poté jsou zbaveni velmi často veškerého majetku. Tak je jim zničen rodinný život, ale pochopitelně i jejich dětem, a často končí na úplném okraji společnosti. Třeba jako bezdomovci.

Tak zvaní ochránci lidských práv, bojovníci za práva rodiny, dětí, ombudsman či všechny další spolky zdánlivých altruistů ale proti tomu nedělají vůbec nic. Vůbec jednou z nejpozoruhodnější věcí dnešního režimu je nestoudnost, s jakou se zmocnil mnoha slov, což dokládá právě zneužívání termínu lidská práva. Psychologicky je to dobře vymyšleno: Vraždí, vyhánějí lidi z bytů, nechají je živořit a žít ve strachu, a žvaní přitom – nejen žvaní, oni dokonce „bojují za lidská práva“ a k touto účelu si vypěstovali i pozoruhodný lidský druh, který nazývají „bojovníky za lidská práva“ – o „lidských právech“.

Dnešní režim je režimem kriminálním, protože nerespektuje právo na život člověka ani právo člověka na lidskou důstojnost. Existenční prostředky lidem nechává ukrást zločinci, kteří si pomocí korupce a lobbismu politiky kupují asi tak, jako si zákazník ve vykřičeném domě kupuje prostitutky.

Pokud jde ale o vlastnictví velké a ohromné, režim ale k němu přistupuje diametrálně odlišně. Tam, kde předtím byla tupá lhostejnost, bezbřehá neochota a vyzývavá arogance, se náhle vynořuje laskavá péče, lidská tvář a náramná snaživost. Systém si vytváří i nadnárodní pakty a smlouvy, kde nadnárodní instituce hlídají státy, aby se náhodou ve vztahu k mamutím vlastníkům, kteří ovládají jejich státy a občany, nedopustily nějaké „nespravedlnosti“. Nikdo se mamutího vlastnictví nesmí ani prstem dotknout.

Jak ukázala například kauza sporu Železného a Laudera o televizi NOVA, i v případě, že jeden miliardář tomu druhému ukradne televizi (nebo neukradne, jak tvrdí Železný), náklady nakonec odnese ten, kdo s případem neměl vůbec nic do činění: To byl v tomto případě český daňový poplatník (a cena, kterou zaplatil, se rovnala 10 miliardám Kč). Českému daňovému poplatníku se totiž peníze z kapsy krást velkoryse smějí, neexistuje jediný mezinárodní pakt, který by viníky takových zločinů sankcionoval. S čímž samozřejmě nemají zkušenosti daňoví poplatníci jen u nás v Čechách (a na Moravě a v českém Slezsku).

Šlo by bod po bodu probírat i další pro život klíčové záležitosti, vzdělání, právo na zdravotní péči. I tady mi normalizační socialismu rozhodně nevychází jako „zločinec“. Tváří v tvář poplatkům za vstup do ordinace, léky a nehorázně drahé stomatologické služby mi naopak vychází se stále neúprosnější jistotou, že i v těchto službách se již projevuje a zřejmě se stále větší bezostyšností bude projevovat základní neúcta k člověku a lidskému životu, která je dnešnímu režimu zřejmě imanentně daná: Milá tvář a dokonalé služby jen tomu, u něhož systém větří velké peníze!

Teprve na samotný konec jsme se dostali až k těm právům, který dnešní režim považuje za svou pýchu a vznosně je nazývá politickými svobodami a svobodou projevu. Je symbolické, že je to až na posledním místě: Ostatně, copak člověka, kterého zbavili nebo mu ukradli existenční prostředky a jehož jedinou starostí je sehnat kus jídla na den a postarat se o nocleh, vůbec zajímá nějaká politická svoboda a právo napsat někam, že prezident je vůl?

Ale podívejme se na onu tolik proklamovanou politickou svobodu a svobodu slova trochu podrobněji. Existuje? Ano i ne. Tedy v podstatě vůbec neexistuje. Jak se mohl každý občan České republiky za posledních 20 let přesvědčit, všude a vždycky, kde a když se o něčem podstatném pro budoucí směřování společnosti rozhoduje, nastupují profesionální lháři a demagogové, kteří diskusi, témata, kontext ani na okamžik nepustí z rukou. Výsledky voleb i politické směřování společnosti se tak dají téměř s matematickou jistotou odhadovat dopředu. Režim se prostřednictvím médií občanů nedotazuje na názory, ale bezpříkladně a nestoudně jim vymývá mozky a zpracovává je pro takové názory a politická řešení, která si usmyslí.

Velká média trvale kontrolují cenzoři a demagogové, proti kterým byli ti normalizační jen neškodnými nedouky. To, co média oslavují jako politickou svobodu a svobodu projevu, má s reálným a svobodným rozhodováním lidí co do činění asi tolik, jako hollywoodské dinosauří fantasie s reálným světem. „Demokracie“, „svoboda slova“, „volby“, to všechno jsou jen cirkusová čísla v televizních studiích a na stránkách tiskovin vydávaných mediálními obry, kteří zkušení intrikáni ze zákulisí předhazují lidem tak, jako se otravnému psovi předhazuje ohlodaná kost. Dopředu vypracovaný scénář, za kterým stojí zkušení a cvičení profesionálové, nemůže selhat. Dezinformační centrála, která pod krycím názvem „svobodná média“ kontroluje vědomí společnosti, efektivně z veřejného diskurzu vyřazuje všechny myšlenky a návrhy, které jsou jí nepohodlné.

Akt voleb v tak zvané demokracii žádnými volbami není, spíš šarádou a lživolbami, během nichž se do poslaneckých křesel umisťují dopředu vybrané a zcela předvídatelné koně, jejichž hlavní devizou z hlediska systému bude, že v něm žádné podstatné změny nepřivodí. Zkorumpovaní politici tak ve věčném koloběhu nahrazují prohnilé a prohnilí zkorumpované, voliči de facto vybírají jen z těch lidí, co už v parlamentech sedí, a tak rozhodují jen o tom, která parta bude v následujícím období moci lépe „podojit“ stát.

Snad by volby i nějaký svůj smysl i mít mohly. Ovšem voliči by při nich museli mít právo rozhodovat o politicích sedících v parlamentech an block, hodnotit jejich práci jako celek: Co ve skutečnosti záleží na tom, jestli nějaký jedinec za královský plat strávil čas v parlamentě bezcenným kibicováním, kdy vládu kritizoval, nebo stejně bezcenným kibicováním, kdy naopak vládu podporoval? Být v tak zvaných demokratických režimech oficiální, v parlamentě sedící „opozicí“je totiž jedna z vůbec nejprivilegovanějších činností. Není k ní připuštěn jen tak někdo a jen tak pro nic za nic. Kochat se z údajné demokratičnosti voleb je stejně perverzní, jako radovat se a tleskat vítězi sportovního klání, kde všichni účastníci mají na nohou přivázány ocelové koule, a jen vybraní dva či tři se mohou pohybovat svobodně. Výsledky takových voleb jsou pochopitelně i stejně „legitimní“, jako by byl onen závod.

Jenže síla volebního divadla je ohromná a slouží jako neúdernější zbraň proti všem potenciálním i faktickým nepřátelům režimu: Podívejte, vždyť vy sami jste si své politiky zvolili! Proto také nic není v tak zvané demokracii depresivnějšího než poslouchat povolební juchání zkorumpovaných politiků, kteří zvítězili v demokratických lživolbách, a pokud se stane ( a stává se to často), že v nich zvítězily skutečně lotrovské organizace, je jasné, že v nastalém opojení mocí jejich politika dostane taková křídla, o nichž si vládcové normalizačního režimu mohli nechat jen snít. Fiktivní a virtuální svět mediálních lží a manipulací se tak zásluhou volební frašky ke zděšení mnoha lidí zhmotňuje do reálného světa, kdy to, co ještě včera bylo jen zločinem slov, se stává zcela reálným zločinem činů.

Lze tedy vůbec něco dělat? V teoretické rovině lze. Tak jako teoreticky člověk může v závodě na 100 m chtít předběhnout fenomenálního jamajského sprintera Usaina Bolta. Stačí „jen“ vydatně trénovat. K tomu je pak zapotřebí „jen“ řada dalších „maličkostí“: mít podobné parametry těla včetně určitých vlastností svalových vláken, stejně silné srdce, zdravé tělo a snad ještě věk alespoň pod 18, když raději tak pod 10 let, aby bylo dostatek času k tréninku. A ještě, nezapomeňme, by to měl být raději černoch, o nichž je známo, že běhají rychleji než my běloši. To přece může dokázat opravdu skoro „každý !

Podobně je to s tou demokracií. Teoretickou šanci „něco změnit“ máme skutečně všichni. Praktickou prakticky nikdo. Ti, se kterými bychom se pustili do souboje, nejsou amatéři, ale profesionálové. Pokud někdo dětinsky tvrdí, že tak zkažení politikové by bez naší spoluviny nemohli vládnout, má pravdu jen napůl. Mohli, a také vládnou. Síla systému zvaného demokracie je právě v té ohromné lhavosti, kdy lež prostoupí celou společnost doslova do posledního údu. Potvrzuje se tak ohromná, ba až téměř biblická síla slova.

Jenže nazývat systém kapitalismus je slabé. Ten pojem v sobě odráží statickou neživost, jakousi představu, že „chyba“ je v nevědomém systému, a tento nevědomý systém stačí přeměnit na systém vědomý, a vše se rázem zlepší. O dnešní fázi kapitalismu však můžeme říci všechno kromě toho, že je nevědomý. Právě dezinformace médii a takřka vědecká manipulace s lidmi svědčí o něčem úplně jiném. Jsou chytří, velmi chytří, žádní starožitní kapitalisté tupě se pachtící za svými zisky a neschopni vnímat, že ten jejich starý řád spěje ke svému zániku, jak jim to prorokoval Karel Marx a jeho následovníci.

Jako by se zdálo, že skupina vládců dnešního systému si ze samotného marxismu vzala velké poučení. Ke zničení kapitalismu marxisté vyhlašovali nutnost proletářského internacionalismu a potřebu zmocnit se vědomí lidí. Obojí se vládcům globálního kapitalismu podařilo splnit na jedničku, třebaže úplně jinak, než si to představovali marxisté. Vládci dnešního systému, inteligentní predátoři, vytvořili jak vlastní internacionálu, která zajišťuje, že předpokládané války mezi kapitalistickými mocnostmi se staly minulostí, takže vše dnes směřuje k vytvoření nějakého globálního hyperstátu, a za druhé se pomocí mediálně zábavního komplexu zcela zmocnili vědomí lidí.

Nikoli ovšem ve směru podpory lidského altruismu, ale směrem právě opačným, ve směru výchovy lidského stáda, postiženého věčnou lačností požitků a zábavy, neukojeného a neukojitelného, kterým prolhaná média tvarují myšlení od narození do smrti. Zábava, nekonečný proud krve, který se valí z filmů, hory krámů v hypernákupních centrech, to všechno z člověka vytváří poslušné a netečné dobytče, proti kterému byli občané někdejšího socialistického Československa, v němž se ovšem ve finálním stadiu také prvky konzumerismu začaly vydatně prosazovat, velmi počestnou a velmi občansky odpovědnou společností.

Pokud slovo zločin použijeme jako neodmyslitelné adjektivum pro dnešní režim ( zabijácký, sadistický, ignorantský, arogantní), pak pro normalizační socialismus je na místě použít spíše slovo otravný. Otravný a zločinný jsou dva zcela rozdílné pojmy. Je otázka, zda normalizační režim mohl být jiný než otravný. Byl to režim, kterému většina lidí nedůvěřovala, vznášel se nad ním těžký stín toho, o čem režimní propaganda tvrdila, že to byla „internacionální pomoc“, ale co většina lidí vnímala spíš jako intervenci. Porovnáme-li ovšem chování sovětů v Československu u nás třeba s řáděním Američanů v Iráku, slovo okupace se z dnešního pohledu na místě už nezdá.

Vůbec argument národní a státní nesamostatnosti, který vadil většině Čechů v normalizačním dvacetiletí, po roce zcela ztratil smysl. Podkuřování cizím zájmům ze strany politiků, které nám Američané po roce 1989 dosadili k moci (si dosadili k moci) jako své dlouhodobé a dobře zaplacené prostitutky, otázku zcela vymazalo jako relevantní záležitost. Copak by se snad nějaký komunistický ministr v éře normalizace snížil k tomu, aby sovětskému vašnostovi pěl oslavné písně?

Kapitalismus neboli ten predátorský režim, který máme v naší vlasti nyní, zcela ztratil legitimitu. Čím větší znechucení a odpor vyvolává, tím silnější odvrat lidí od politiky se dá čekat. I kritika tak zvané politické diskriminace, která v normalizační éře existovala vůči těm, kteří nebyli členy KSČ, z dnešního pohledu ztrácí smysl. Copak lidé s „normálními“ názory, jako třeba že se nemá krást ani vraždit, se po roce 1989 mohly dostat na nějakou významnou politicko, ekonomickou či mediální funkci? Celý režim byl od svého počátku na začátku 90. let založený na bezpříkladném a zcela nepokrytém rozkrádání bohatství této země a bezbřehé toleranci ke zločinu, odstartovanou plošnou amnestií jakožto symbolu triumfující nabubřelosti a arogance a pohrdání nové moci lidmi, který tuto linii politiky předznamenal a tak říkajíc zpečetil, nemluvě již o jeho podpoře vražedným akcím v zahraničí.

Jak tedy nejlépe odpovědět na námitku, že dnešní režim alespoň umožňuje s tím „něco dělat“? Lze říci jediné: Dejte mi několik miliónů na vlastní televizi - a brzy uvidíte výsledky. Ale jen pár milionů by nejspíš nestačilo. V řadách protivníka je jich mnohem víc. Na to, aby člověk mohl „něco dělat“, přičemž slovem „něco“ rozumíme dělat něco efektivního, ne přijít třeba k volbám a hodit do něj nějaký lísteček, nebo dokonce založit novou (stopadesátou!) politickou stranu, by ale bylo potřeba mnohem víc. Co? Například Hitlerova schopnost zhypnotizovat masy, Goebbelsova výřečnost, Leninova organizační zarputilost, Čingischánova divokost – a k tomu, samozřejmě, i Rotschildovy miliony! Za ně se dá přece koupit i všechno ostatní. Pak, pak možná by byla alespoň nějaká šance.

Jsme součástí globálního systému, který je organizován přísně hierarchicky. Velmi malá stále do kola se u moci střídající skupina politiků v kritických chvílích zachovává „stranickou disciplínu“ a „drží linii“ způsobem, o němž se kdysi „totalitní“ KSČ ani nesnilo. Kontrola malé skupiny politických prostitutek se zdá být pro zákulisní manipulátory mnohem jednodušší než kontrola myšlení a konání politické strany s masovou základnou. V určitém, velmi významném smyslu je tedy dnešní režim totalitárnější než ten existující v éře socialismu. Kontrola nad myšlením lidí je také skrze média nepoměrně důkladnější a agresivnější, žijeme v de facto permanentně probíhající psychologické válce, kterou je společnost tvarována do podoby nemyslící a tupě lhostejné masy, schopné lhostejnosti, ba souhlasu s jakýmikoliv zločiny.

Nicméně stav ducha je různý u různých národů. Demokracie je anglo-americký výmysl, kterým se obvykle šířily kořistnické zájmy mocenské elity těchto dvou států. Pohled ztotožňující a ´ priori civilizovanost s demokratičností, který se podařilo implementovat do vědomí lidí a hlavně inteligence na Západě, je zcela mylný. Naopak pohled na historii říká, že mnohé státy začaly vykazovat tendence ke zvýšené agresivitě právě v momentně, kdy v nich zvítězily tak zvané demokratické režimy. Koncentrační tábory nevymyslel žádný diktátor, ale Angličani na odbojné Búry v jižní Africe. Čímž ovšem nemá být řečeno, že vraždění samo je výmysl nějakých demokracií.

Psychologicky zdařilým argumentem je obhajovat dnešní systém apelováním na epikurejské tendence, které jsou více či méně vlastní každému. Cestování, požitky, možnost hřešit. V socialismu jsme v porovnání s dneškem žili životem jeptišek v katolickém semináři, které když mohly klíčovou dírkou ve dveřích zvědavě pozorovaly západní svět a stále jen toužebně vzdychaly: Ach, co je to ten hřích, matko představená?

Je pravdou, že v některých zemích demokratického systému, ale spíš by se mělo říkat impéria, neboť i v demokracii jako v každém řádném impériu o všech důležitých záležitostech rozhoduje jen nepatrná hrstka osob, si část společnosti žije relativně blahobytně, což v určité míře to platí i o České republice. To ale na zločinné podstatě systému nemůže nic změnit. Spíš naopak. I kdyby režim nespravedlivě zadusil jen jediného z miliónu, a zbývajícím 999 tisícům zaručil život jako bohové, bylo by na místě takový režim označit jako zločinný. Ti žijící si jako bohové by pak nebyli žádnými bohy, ale těžce spoluvinnými zločinci. V ekvivalentní roli jsou dnes obyvatelé zemí, které sice žijí relativně blahobytně, ale u svých politiků tolerují vraždění jiných lidí v jiných zemích.

Dnešní systém si lidi kupuje v mnohem větší míře, než toho mohl kdy dosáhnout socialismus. Celá západní společnost vykazuje znaky zglajchšaltování myšlení a morální degradace, takže se zdá, že to, co jsme tíživě u nás v Československu pociťovali jako „normalizaci“ a která znamenala odvrat lidí od věcí veřejných, ještě v mnohem obludnější míře proběhlo na Západě. Poslední velké protikapitalistické vystoupení zažila západní Evropa v souvislosti se studentskou revoltou a zčásti i USA v souvislosti s válkou ve Vietnamu na konci 60. let.

Mnozí lidé na ulicích v Čechách ( a na Moravě a v českém Slezsku) dnes otevřeně vyjadřují názory, že politici by za své zločiny, které spáchali za posledních 20 let, měli viset. Je to ještě docela mírné řešení, uvážíme-li tu ohromou a vysokou hromadu zločinů, které mají za sebou. Lidé pochopili, že nynější politici, přímo i nepřímo, usilují i o jejich krky.

Irák nebo Afghánistán zase nejsou tak daleko, jak se zdá na první pohled.


Zdroj: zvedavec.org